Toho, kdo četl předchozí knihy recenzovaného autora, nepřekvapí, že jedna ze tří ústředních postav knihy Víkend v Londýně je homosexuál. Jak napovídá titul předchozí knihy – Buzíčci – a podtitul té debutové – Bisexuálovo irské hledání, Folný v tematizaci sexuální orientace našel svůj autorský leitmotiv.
Do Londýna za sebevraždou
Ve Víkednu v Londýně sledujeme příběh tří nadcházejících čtyřicátníků, nejlepších přátel z dob školních, kteří se po letech, kdy přátelské vazby mezi nimi spíš chladly, domluví, že oslaví své kulaté narozeniny v Londýně. Tam jeden z nich – právě homosexuál Adam – žije. Setkání iniciuje Marek, zkrachovalý spisovatel, alkoholik a zkrachovalec tak nějak celkově. Jeho plány jsou však dalekosáhlejší – nechce jen "zapařit" se starými kamarády, chce zapařit naposledy: víkend v Londýně hodlá ukončit sebevraždou.
Kromě jiného proto, že je beznadějně zamilovaný do manželky třetího z přátel, prodejce mobilních telefonů Petra. Ten se však ve vztahu s manželkou trápí, protože se jeho žena brání felaci, která je pro něj nejsilnějším sexuálním lákadlem. K tomu jej trápí hemoroidy. Život homosexuála Adama taky nepatří k nejrůžovějším. Ke čtyřicítce začíná být jeho obezita nesnesitelná a vztah s anglickým přítelem Ričem je sice naoko harmonický, ale nijak se nevyvíjí – Adam by rád založil rodinu a stal se otcem.
Je tedy patrné, že krize přicházející se čtyřicítkou onu čtyřicítku suverénně předběhla. Víkendová "pařba v Londýně" se proto nese v hektolitrech alkoholu skýtajícího zapomnění, v neustálých trapasech a nedorozuměních – a přestože jsou tato nedorozumění na první pohled úsměvná, úsměv zmrzne na rtech protagonistů ve chvíli, kdy si je musí vyžrat až do konce. Jako třeba když zamíří podívat se na zápas Arsenalu s Liverpoolem a namísto fotbalistů vběhnou na hřiště ženy.
Tato kniha musí být první
Folný se v knize dokázal stylisticky vhodně přizpůsobit výchozí situaci. Ichformové výpovědi tří přátel jsou přesvědčivé a k navození té správné depresivně-pořád-ještě-na-to-máme atmosféry není potřeba sáhodlouhých psychologických popisů. Problém trochu nastane, když se depresivní přídech provázející reflektovanou krizi vytratí. Například ichformový part Petrova syna Pavla působí tak strojeně a předimenzovaně – až trapně: "Honibrci v klubu byli ze Simči samozřejmě voddělaný, furt mleli, když šla cvrkat, že jsou z ní vyndaný, že je to super hustovětev, nejlepší flaksa, se kterou jsem kdy byl. Což je pravda pravdoucí. Celej večír jsme hráli šipečky, fotbálek, pukali brčka. Zkrátka pohodička … Fejs je většinou v tuhle hodinu dead, a tak jsem zhasnul foun a otočil se k Simískovi."
Stejně tak bez žehrání na přetechnizovanost dnešní doby, kdy je prioritou pořádný smartphone a největší nebezpečí na člověka číhá ve virtuálním prostoru (což, jak během pobytu v Londýně zjistí jeden z trojice přátel, není tak docela pravda), by si bylo možno knihu představit. Ale to jsou spíš dílčí aspekty, jež se odvíjejí od subjektivních požadavků každého čtenáře. Na závěr tedy citace, motto knihy Víkend v Londýně: "Věnováno mužům v nejlepších letech, kteří doposud nepřečetli žádnou knihu. Tahle musí být vaše první!" Nemusí, ale třeba vás přesvědčí o tom, že vaše situace není úplně nejhorší. Nadto se připravte na hořké pousmání, jež bude četbu s největší pravděpodobností doprovázet.
