Předloňskou sezonu uvedlo Švandovo divadlo adaptaci jedné z nejznámějších novel britského prozaika Iana McEwana Betonová zahrada. Na adaptaci dnes již kultovního literárního díla divadlo velmi volně navazuje adaptací jednoho z nejznámějších literárních děl vůbec. Obrazem Doriana Gray od Oscara Wildea.
Dorian, kam se podíváš
Příběh mladičkého a zprvu trochu naivního Doriana Graye zná dnes téměř každý. Román napsal koncem devatenáctého století nejznámější dandy všech dob, dramatik, básník a prozaik Oscar Wilde. Z Doriana Graye se vlivem sugestivního lorda Henryho Wottona stane bezmezný narcis, jenž je svou fyzickou krásou fascinován natolik, že je za ni ochoten vyměnit vlastní duši. Namísto mladičkého Doriana stárne jeho obraz. Jak je Dorian krásný navenek, jeho nitro chátrá. V románu navíc defilují i homosexuální a dekadentní motivy.
Obraz Doriana Graye už byl adaptován mnohokrát. Na filmovém plátně se Dorian objevil naposledy v eponymním snímku Dorian Gray britského režiséra Olivera Parkera z roku 2009, předtím jej zpracoval například David Rosenbaum v roce 2009 či Pavol Haspra v roce 1969.
Do boje s Franzem
Pražské Švandovo divadlo se na cestu k jedné z dalších adaptací tohoto kultovního díla vydalo s poměrně silnou sestavou. O hudbu se postaral Vladimír Franz (rozhovor o inscenaci si můžete přečíst zde), choreografii připravila Miřenka Čechová, v hlavní roli se představil Ondřej Kraus, absolvent brněnské JAMU, postavu Henryho Wottona pak ztvárnil Luboš Veselý.
Na otázku, proč adaptovat dílo, jež vyšlo před více než sto dvaceti lety, bychom od tvůrců dostali jednoznačnou odpověď: Text Oscara Wildea je dodnes aktuální. V rozhovoru o tom mluvil Vladimír Franz: "Dekadence je totiž latentně či zjevně přítomna v jakékoli době – a o té dnešní ani nemluvě. Zde se nabízí klíč k uchopení celé inscenace. Civilizační rozpad, koroze společnosti, ztráta ideálu, bludný kruh vyprazdňovaných rituálů – čím prázdnějších, tím oblíbenějších a narcistnějších… Stačí jen najít konkrétní prostředky a gesci a máte inscenaci hotovou. A nejrůznější vnějškové aktualizace, výměna dobovosti za dobovost? Jsou zárukou urychleného zestárnutí díla, k čertu s nimi!"
Scéna a kostýmy se této teze drží tak nějak napůl. Kostýmy jsou sice opulentní, k době vzniku díla odkazují, zároveň však přímo dobové kostýmy spíše parodují, přetvářejí. Uzavřená scéna pak ze všeho nejvíce připomíná zakonzervovanou zahradu, místo, kde jsou porušovány přírodní zákony a kde je přírodní krása uchovávána proti své přirozenosti. Takovou scénickou úpravu lze samozřejmě chápat veskrze symbolicky, problém však je v tom, že opulentnost scény ustupuje zvláštní vyprázdněnosti a prostorové neuchopitelnosti.
Podobná vyprázdněnost funguje lépe v souvislosti s choreografií inscenace. Zde můžeme nalézt oporu v samotném Dorianovi – přepjatá, mnohdy nesmyslná a prázdná gesta totiž s hlavní postavou zajímavě korespondují a v lecčems ji osvětlují. A naopak.
