Když se narodí génius, je to většinou pro společnost a rodinu věc velmi vítaná. Talentované dítě chce mít přece každý, lze totiž předpokládat, že se ve světě neztratí a naopak bude mít nakročeno k velikému úspěchu.
Přesně takový byl i slavný hudební skladatel Jakub Jan Ryba. Cesty i toho největšího talentu však mohou být strastiplné a tragické, což dokazuje i příběh muže, který naši kulturu obohatil o nespočet hudebních pokladů a on sám nakonec skončil chudý a neznámý.
Génius v plenkách
Že jde o výjimečně talentované dítě, bylo jasné již v osmi letech. Ve věku, kdy si většina dětí osvojuje základy čtení a psaní, Jakub Jan Ryba hrál velmi dobře na klavír a podobě pokračoval s houslemi a varhany. V patnácti letech šel za vzděláním do Prahy. Namísto hudebního vzdělání však navštěvoval piaristické gymnázium Na Příkopech.
Ve studiích pokračoval i nadále, ale stále nešlo o hudbu, nýbrž o filosofii, která byla pro jeho formování a budoucí pohled na svět zcela zásadní. Byl velikým obdivovatelem Senecy, který byl římský stoický filosof, dramatik a básník. V jeho verších a myšlenkách nacházel útěchu a smysl právě ve chvílích, kdy Rybu život zkoušel tím nejtvrdším způsobem. Ideologicky se primárně jednalo o přívržence osvícenství.
Malý svět
Když Ryba získal dostatečný rozhled a vzdělání (uměl německy, francouzsky, italsky, latinsky i řecky), byl otcem povolán, aby se ucházel o uvolněné místo učitelského pomocníka. Ryba tak opustil velké město, a tím i kontakt s elitou, která by mohla přirozeně pomoci jeho talentu růst tam, kam by si zasloužil. Krokem zpět na maloměsto se pravděpodobně připravil o příležitost zažít slávu za svého života.
Ne zrovna respektovanou profesi pomocného učitele v Rožmitále pod Třemšínem totiž vykonával až do svého osudného dne. Jeho genialita potřebovala ventil a byla jím hudba.
Za svůj život složil 1 374 duchovních a světských skladeb. Jeho význam pro českou kulturu není patrný pouze v hudbě, ale svůj velký kus práce odváděl i jako stoupenec českého jazyka. Se svými novátorskými a odvážnými postupy mu úspěch nebyl dopřán.
Poslední kapka
Dlouhé roky byl v konfliktu s církví. Přesto za svůj život složil 200 chrámových skladeb, z nichž je 19 tematicky spojených s Vánocemi. Vleklé problémy se týkaly faktu, že své písně psal česky, nikoli latinsky. Svoji obrozeneckou obhajobu stavěl na argumentu zcela logickém. Z žalmů v latině nemá nic ani zpívající, ani posluchač, protože jejímu náboženskému obsahu rozumí jen minimum vzdělanců.
Celý svůj život bojoval s chudobou a jeho geniální dílo bylo přehlíženo a církví mnohokrát kritizováno. Když v bídě složil České mše vánoční, rozhodně by ho ani ve snu nenapadlo, že se dnes bude jednat o jednu z nejpopulárnějších a nejhranějších skladeb období Vánoc. Letmý pohled na světlou, ale vzdálenou budoucnost by třeba pomohl tomuto smutnému muži k jinému konci než k tomu, který si sám vybral.
V roce 1815 našel umírajícího Rybu jeho přítel Nicholausen Riessem. Dohodnutá schůzka měla tragický konec. Jakub Jan Ryba si podřezal krční tepnu břitvou a to bylo také poslední, co za svého života učinil. Spekuluje se o tom, že jeden z důvodů absolutního odevzdání svého života smrti může být fakt, že se nakonec ustoupilo z plánované rekonstrukce rožmitálských kostelních varhan.
Posmrtná sláva tak nečeká pouze na malíře, jakým byl Vincent Van Gogh, ale také hudebního skladatele, jehož skladby jsou dnes jedním z pevných symbolů Vánoc.
