Zuzana byla kousek od smrti a říká: Bylo to strašné i krásné zároveň

Smrt je blíž, než si připouštíme. Jak na její blízkost reaguje mozek?
 

"Bylo to strašné i krásné zároveň," říká dnes sedmačtyřicetiletá paní Zuzana, která na více než patnáct let starý zážitek nezapomene do konce života. Jen několik sekund od možného konce života se osobně setkala s okamžikem, o němž ti šťastnější z nás jen slýchávají. Jak reagoval mozek na možný blížící se konec? 

Před lety jste se ocitla blízko možné smrti. Jak se to stalo? 
Docela jednoduše. Byla jsem poměrně čerstvě rozvedená a vyrazila jsem s dětmi autem na dovolenou. Na tom není nic divného a vše probíhalo klidně a příjemně… až do jednoho okamžiku. Všichni známe úzké a klikaté horské cesty, kde těžko předjíždějí i ostřílení profesionální řidiči. Já jsem nikdy nebyla pirát silnic a zvlášť v takových podmínkách se mi předjíždět nechtělo. Jenomže před námi vyjel z pole traktor s přívěsem a mně vlastně nic jiného nezbývalo. Odhodlala jsem se tedy a vyjela do protisměru. Přibližně v polovině předjíždění naše auto zničehonic přestalo reagovat na přidávání plynu a začalo zpomalovat. Z nedaleké zatáčky vyjelo proti nám nákladní auto. Jeho řidič logicky předpokládal, že stihnu předjet, jenže to nešlo. Zařadit se zpět za traktor se také nedařilo, protože už za ním jela řada dalších aut. 

Jak tedy nakonec celá situace dopadla? 
Jsem tady, takže dobře. Skutečně v poslední vteřině se mi podařilo dostat se do skuliny mezi přívěs traktoru a následující auto - jen s trochou odřeného laku. Řidič protijedoucího auta si snad ani ničeho nevšiml nebo mu to bylo jedno. Stačil okamžik a těžko bychom z toho s dětmi vyvázli. Určitě si někdo může říct, proč ta bláznivá ženská vyjela s dětmi sama na dovolenou a ještě s rozbitým autem. Ale sama s dětmi jsem jezdila vždycky a auto bylo před odjezdem v servisu. Zkrátka - všechno předvídat nejde. 

Co všechno si pamatujeme, jen o tom nevíme? To se asi většina z nás (snad naštěstí) nikdy nedozví…

Dnes už tedy víme, jak to celé dopadlo. Zajímavý je ale hlavně váš tehdejší zážitek.
To rozhodně ano a dnes už mohu říci, že jsem za ten okamžik hrůzy vlastně vděčná. Říká se, že se člověku v takovou chvíli přehraje celý život - a kdo to nezažil, určitě si to nedovede představit. Já ano a opravdu na to nezapomenu. 

Jak to tedy probíhalo? 
Asi se nedá říct probíhalo, zkrátka se to stalo. Nebylo to jako nějaký film nebo sled vzpomínek. V mozku se mi najednou jako při záblesku objevily snad stovky “fotografií”. Všechny najednou a přesto každá zvlášť. Je to pro mě dodnes nepopsatelné. Byly to okamžiky z dětství, dospívání i dospělosti. Nebyly nijak uspořádané. Vypadalo to, jako by někdo vysypal krabici plnou fotografií na zem, byl to neskutečně zvláštní zážitek. Při tom všem jsem ale stihla přemýšlet a řešit situaci na silnici. Vše se tedy muselo odehrát ve zlomku vteřiny.

Přesto vám to tak silně utkvělo v paměti, i když se jednalo jen o okamžik? 
Ano, to je moment, který mi zůstane do konce života. Bylo to vlastně strašné a krásné zároveň. Dodnes jsem vděčná hlavně za to, že se podařilo odvrátit katastrofu (vždyť na zadních sedačkách byly mé dvě děti), ale i za to ohlédnutí za celým dosavadním životem.

Zmiňovala jste, že se vám vybavily "fotografie" minulých událostí. Vzpomenete si ještě po tolika letech, které okamžiky to byly? 
To je právě na tom to zajímavé. Vzpomínám si snad na všechny zaznamenané momenty. A ještě zvláštnější je, že nešlo o žádné zlomové chvíle, jako je třeba první školní den, narozeniny, maturita nebo dokonce narození dětí. Byly to úplně obyčejné chvíle obyčejných dní. A aby to bylo ještě dokonalejší, na většinu z těch zážitků bych si bez tohoto přiblížení se ke konci života pravděpodobně nikdy nevzpomněla. Vybavuje se mi třeba jedna “fotka”, na které jsem seděla u stolu s babičkou a ještě jednou ženou. Mohly mi být tak dva roky. Později jsem se ptala babičky, jestli si vzpomene, kdo to mohl být, protože určitě nešlo o nikoho z rodiny nebo stálých přátel. Babičce jsem ji popsala úplně přesně, včetně tvaru brože na klopě takového divně vzorovaného saka. Pamatuji si na babiččin údiv, ani ona sama si nemohla dlouho vzpomenout. Po několika dnech mi ale volala, že už ví, kdo to byl. V hromádce starých dopisů, které si vždy pečlivě ukládala, našla i korespondeneci se svojí známou z lázní, která za ní skutečně jednou přijela. Jen jednou. Podle data na obálce dopisu, kde ona známá děkuje za milé přijetí a dobrý oběd, jsme zjistily že mi opravdu tehdy bylo něco málo přes dva roky. 

Šlo tedy pouze o statické obrázky?
V tom momentu ano. Mozek má ale uloženo mnohem více, než za běžných okolností nabízí k nahlédnutí. Proto se mi podařilo z některých “fotografií” později zrekonstruovat krátký “film”. Vzpomněla jsem si například na okamžik, který se mi vybavil jako záběr, na kterém podávám mamince kousek takové zvláštní křídy. Mohlo mi být maximálně pět let. Prostředí bylo zvláštní - ani doma, ani na návštěvě. Přemýšlela jsem o tom a najednou se objevily i momenty předcházející a následující. Byli jsme na dovolené a rodiče s přáteli hráli kulečník. Křída byla na tágo. Takových příběhů mám dnes samozřejmě víc a stále je ještě hodně obrázků, které mohu po večerech v paměti zkoumat. Myslím, že mi vystačí do konce života. Jen jedno mě mrzí - že je nemohu vytisknout a ukázat i ostatním. 

Kolik takových okamžiků se vám před očima objevilo? Dokážete to odhadnout? 
Spočítat to nedokážu. Řekla bych, že stovky. Každopádně jsem ráda, že snad všechny obrázky, které se tehdy objevily, už v hlavě zůstaly a mohu si je “promítat” dodnes. Teď už jednotlivě. Je to taková moje kronika od narození do té (naštěstí ne osudné) události. Mozek je neskutečně zajímavý a je s podivem, co všechno je v něm uchováno, aniž bychom o tom věděli. Skoro bych řekla, že kdyby to bylo možné bez toho nebezpečí, určitě bych takový zážitek přála i mnohým dalším. 

Co všechno si pamatujeme, jen o tom nevíme? To se asi většina z nás (snad naštěstí) nikdy nedozví…

Klíčová slova: