Jde například o příběh rodiny Turpinovy z Kalifornie. Rodiče David a Louisa Turpinovi po dlouhých dvacet let týrali svoje děti, jejichž počet se nakonec rozrostl na plných třináct. Dětem, lépe řečeno potomkům manželů Turpinových, bylo podle zpravodajství stanice FOX 5 mezi dvěma a 29 lety. Ani ti nejstarší ale neměli volnější režim než ostatní. Ostatně právě nejstarší z obětí nelidského zacházení s vlastními dětmi v době vysvobození z rodičovského vězení vážila pouhých čtyřicet kilogramů. Podle svědků, kteří byli v té době s oběťmi v kontaktu, i dospělí potomci Turpinových vypadali stále jako děti.
Dceři se podařilo uprchnout, zavolala pomoc
Na případ upozornila tehdy sedmnáctiletá dcera Davida a Louisy Turpinových, které se podařilo nepozorovaně utéct z domu a zavolat policii. To, co zachránci na místě uviděli, vzalo dech i lidem, zvyklým vídat mnohá neštěstí. Vězněné děti, stejně jako již dospělé oběti týrání vlastními rodiči, byly podvyživené, zjevně dlouhodobě týrané, trpěly nervovými poruchami a některé z nich byly dokonce připoutané k postelím.
Ani ven, ani k lékaři
Děti nesměly vycházet ven, nemyly se, nechodily k lékaři. Trochu štěstí mělo snad jen nejmladší dvouleté dítě Turpinových, které v době, kdy do domu vtrhla policie, nejevilo velké známky zanedbávání. Rodiče se při vyšetřování k týrání svých dětí přiznali a 19. dubna minulého roku byli oba odsouzeni k doživotním trestům odnětí svobody s možností propuštění po pětadvaceti letech. Děti jsou v tuto chvíli v bezpečí pěstounských rodin, kde si užívají klidný život a podle svých vlastních slov žijí pro každý další hezký den.
Na případ "Fritzl" nelze zapomenout
Již před dvanácti lety otřásl i našimi médii případ Josefa Fritzla, který v rakouském Amstettenu celé čtvrtstoletí věznil vlastní dceru v podzemních místnostech a dokonce s ní zplodil sedm dětí, z nichž jedno zemřelo, tři musely žít se svojí matkou v podzemních kobkách a tři “nejšťastnější” žily v domě Fritzlových relativně běžným životem.
Jak to všechno utajil?
Manželce tento netvor namluvil, že dcera od rodiny utekla a později na prahu domu zanechávala svoje děti, které svěřila “prarodičům” do péče. Celý případ vyšel najevo až v okamžiku, kdy Fritzl svolil k hospitalizaci jednoho z dětí, vězněných v podzemí, jež upadlo do komatu. Rozjel se tím sled událostí, které se mu již naštěstí nepodařilo zastavit. Josef Fritzl se pod tlakem důkazů a výpovědi své dcery ke všemu přiznal a byl odsouzen k doživotnímu pobytu v ústavu pro duševně choré.
Jen vrchol ledovce
To ale nejsou jediné případy týrání dětí vlastními rodiči - spíše ty, které svojí zrůdností a rozsahem překročily nejen “obvyklou” mez takových činů, ale i hranice států, kde se odehrály. Stejně jako vlastní týrání je ale zarážející, že něco takového může zůstat tolik let utajeno. Stojí za tím skutečně tak dokonalé utajení takového chování, nebo na tom má velký podíl nevšímavost a lhostejnost okolí?
Nevšímavost okolí je zhoubná
V případě potomků manželů Turpinových byla většina dětí prý vzdělávána doma, některé ale směly dokonce navštěvovat školu. V tom případě je o to zarážející, že i když přišla spolužákům i učitelům spousta momentů zvláštní, považovali chování týraných dětí zkrátka jen za podivné. Nikoho nenapadlo upozornit úřady na podezřelou situaci. Stejně tak se o osud dětí, o nichž částečně věděla, nezajímala ani širší rodina, která zkrátka jen přijala skutečnost, že se s dalšími příbuznými Turpinovi celá desetiletí zkrátka nestýkali.
Co se děje u sousedů?
Ani dětem v naší republice se bohužel podobné zážitky nevyhýbají a podle tvrzení odborníků například každé sté dítě v Praze zažívá momenty, které se dají nazvat týráním. Jak je to možné? Takového jednání se přitom dopouštějí rodiče všech skupin vzdělání a intelience. U těch vzdělanější je to dokonce o to horší, že si umí svoje počínání lépe rozmyslet, před úřady vysvětlit nebo dokonce obhajovat. Důkazem se potom stanou až tělesná postižení jejich vlastních dětí.
Jak děti bránit?
Bez všímavosti a zájmu okolí se děti, které se ocitají dnes a denně pro ně v neřešitelných situacích, prostě neobejdou. Nebojme se tedy ptát se, zajímat se, pomáhat. Jinak to nejde...
