Režisér a producent Viktor Tauš na letošním předávání cen Český lev získal ocenění za televizní tvorbu díky třídílné televizní sérii Vodník. Už tři roky předtím zaujal diváky i kritiku dalším seriálem pro Českou televizi s názvem Modré stíny. V současnosti na obrazovkách veřejnoprávního média běží jeho poslední počin s názvem Zrádci. Čím zatím upoutal a kde je daleko za očekáváním?
Hlavně ne levně
Pustit se do konečného hodnocení nedokončeného díla by bylo nefér. Po třech odvysílaných dílech je však možné alespoň podrobit hodnocením formu a způsob, kterým se autoři pokoušejí podsvětí česko-vietnamského drogového kartelu znázornit.
Hned po několika prvních minutách úvodního dílu s názvem Vstup do prázdnoty si lze všimnout odvážného pokusu s formální stránkou, která se vymyká běžným, strohým a obyčejným kriminálkám, jež se každý den objevují na obrazovkách v podstatě všech televizních kanálů.
Viktor Tauš společně s režisérem Matějem Chlupáčkem vsadili na kartu neokoukané kamerové exibhice, která každého hrdinu sleduje jen krok od tváře, ale v širokém záběru. Vzniká tak zajímavý optický úhel pohledu, jenž dodává zaprášené televizní tvorbě alespoň v něčem nádech originality. Nic se však nesmí přehánět a použití lepších kamer a objektivů něco stojí.
Celá série Zrádci složená ze šesti dílů stála Českou televizi 75 milionů korun, což už prostě musí být znát a ne zrovna na tom, že si mladý dealer v podání Cyrila Dobrého koupil automobil Tesla.
Zápletka?
Formální originalita totiž v nadstandardním díle musí být schopně doplněna o obsahovou. To se u Zrádců děje jen částečně a všechny klady, které ze tří odvysílaných dílů na diváka útočí, vycházejí z velmi podprůměrné tvorby televizních kriminálních sérii. Když však kritický pohled porobíme srovnáním z produkce HBO či Netflixu, začneme mírně pochybovat, jestli všechno funguje doopravdy tak, jak má.
Nabízí se srovnání se seriálem Bez vědomí, který v komplexnosti obsahu, hereckých výkonů a kinematografické zručnosti vítězí o několik parníků. U Zrádců je to totiž hlavně manýristická přehlídka. Ta však nemusí být překážkou, hlavně ve chvíli, kdy jsou hlavní postavy mladí a nevypočitatelní dealeři se slušnou zásobou peněz, ale také obrovského rizika.
Tady se však dramaticky koukáme kamerou do tváře snad při každé příležitosti a zajímavá forma se tak postupně začíná vyprazdňovat a nepřináší tak nic nového. Děj se scenáristicky stále vyvíjí a je tedy předčasné cokoli hodnotit.
Hra na kočku a myš, kdy policie hledá zločince, má alespoň jednu malou scenáristickou kličku, jež diváka drží v napětí. Hlavní postavou je totiž již zmíněný dealer, který se rozhodl být informátorem. Jeho situace se postupně komplikuje a ani jedna strana pro něj není zárukou bezpečí.
Z odvysílaných tří dílů lze hodnotit Zrádce v obecné rovině velmi pozitivně. V televizní kultuře se jedná o odvážný počin. Mladí lidí zde nepůsobí trapně, ale naopak autenticky. Policisté už takové štěstí v mnoha momentech nemají. Dialogy tečou, jak mají, a když se zadrhnou, nikoho to moc nebolí. Kamera mezi tím vším levituje někdy až moc exibhicionisticky, ale formálně se alespoň liší od ostatní české televizní produkce.
Žádný velký zázrak se tak v neděli večer na České televizi neodehrává a ne každý asi bude tak trpělivý na hru s „originalitou”, ale podobné projekty si jistě zaslouží prostor a podvědomě ten náš poněkud zpomalený filmařský rybníček posouvají o kousek dál k lepšímu průměru. Další tři díly napoví, jestli se dobře postavený drogový hrad z karet ještě nesesype.
