Představme si, že na procházce lesem uvidíme v dáli něco zvláštního. Pohybuje se jako zvíře, je plachý, ale zdá se, že má lidskou postavu. Bylo by asi těžké se nevyděsit. A stejné pocity měli určitě i lidé, kteří jako první spatřili v lese poblíž Aveyronu neznámé dítě, které nejevilo žádné známky výchovy a zjevně neznalo kontakt s dalšími členy svého druhu. A tak se lidé částečně báli, částečně byli zvědaví, jak takový “kříženec člověka a vlka” zblízka vypadá, jak se chová a jak moc je nebezpečný. Někteří zkrátka chtěli ubohému dítěti pomoci. A tak nastala doba, kdy se lidé snažili vlčího chlapce chytit.
Volnost nade vše
První záznamy o kontaktu, lépe řečeno o chycení chlapce, který je nyní známý jako Viktor z Aveyronu, pocházejí z roku 1798. Jeho zajetí ale netrvalo dlouho. Chlapec, který zjevně již léta žil o samotě v lese a kterému dělala společnost jen zvěř, vydržel pod zámkem ve vesnici jen několik dnů. Lze předpokládat, že svým zajetím velmi trpěl, a to i přesto, že byl svěřen do péče chůvě, která se o něho starala. Volnost ale mít nemohl. Díky své nevšední síle se dokázal brzy osvobodit a vydal se zpět do svého prostředí, které znal - tedy do lesa.
Zločinec?
Jenže lidé z vesnice ani vědci, které fenomén vlčího dítěte samozřejmě zajímal, se jen tak nedali. V roce 1800 se chlapec opět dostal do zajetí, tentokrát jako každý “správný zločinec” do policejní cely.
Bez sociálních návyků
Jak se brzy ukázalo, “zkrotit” vlčího chlapce nebylo nic jednoduchého. Odhadem dvanáctileté dítě nemělo žádné sociální návyky, oblečení na sobě nesneslo, vyměšovalo stejně jako zvíře tam, kde jej to právě napadlo. Policejní úředníci se o chlapce samozřejmě starat nemohli, a tak byl převezen do blízkého sirotčince, kde z něj ale také neměli velkou radost. Jistě to byl zajímavý případ, který vzbudil rozruch a zájem nejen místních lidí, ale péče o Viktora z Aveyronu (tehdy mu ještě říkali Josepf) byla nadmíru složitá.
Neobyčejně silné dítě
Silné dítě bez jakýchkoliv návyků a navíc s nezkrotnou touhou vrátit se zpět do lesů nejenže přidělávalo starosti pečovatelkám, ale navíc děsilo i ostatní chovance. Zpočátku nebylo možné jej naučit ani základnímu chování mezi lidmi, ačkoliv se o to snažily i takové kapacity jako Philippe Pinel, zakladatel moderní psychologie. Pro něj musel být Viktor jistě významnou možností, jak nahlédnout do zcela nepopsané duše, chlapec mu ale mnoho příležitostí nedal. Ani pokusy o jeho začlenění do společnosti nedopadly podle představ.
Složitá "výchova"
O chlapce se brzy rozhodl pečovat také přírodovědec Pierre Joseph Bonnaterre, kterému se přece jen v několika měsících podařilo dítě alespoň trochu přiblížit světu. To se ale podařilo jen z velmi malé části, Viktor byl třeba schopen strpět oblečení, ale jeho myšlenkové pochody stále zůstávaly na zvířecí úrovni. Jak si vědec posteskl, nebylo pravděpodobné, že by se ve Viktorovi objevovaly souvislé myšlenky nebo snad i city. Jeho chování bylo i po půl roce pobytu u Bonnaterreho prakticky výlučně zvířecí.
Neznámá rodina
V průběhu prvního roku se příslušné úřady snažily najít také chlapcovu rodinu. Vycházely přitom z předpokladu, že chlapec před útěkem nebo odložením do lesa v lidské společnosti již žil. Důkazem měly být bohužel hluboké jizvy na jeho těle, o nichž lékaři předpokládali, že vznikly násilným chováním jiných lidí. Možná i proto se chlapcova mysl později ukryla pod zvířecí masku a odmítala si vzpomenout na svůj lidský původ….
Do hlavního města
Ani u Bonnaterreho ale neměl Viktor žít natrvalo. Za několik měsíců přišel příkaz a nebohý zmatený chlapec putoval do Národního institutu pro hluchoněmé v Paříži. Jeho chování zkoumalo hned několik vědců, přičemž se jejich závěry lišily tak, jak jen mohly. Zatímco doktor Pinel konstatoval, že Viktor trpí idiocií a jakékoliv posuny v jeho výchově a přiblížení se lidskému chování zcela vyloučil, doktor Virey v jeho mentální schopnosti věřil. Úkolu povznést Viktorovu mysl se ujal lékař, který se zabýval péčí o neslyšící, Jean Marc Gaspard Itard.
Vzdělávání se minulo účinkem
Pokusy o vzdělávání vlčího chlapce sice měly drobné úspěchy, ale rozhodně se nedalo hovořit o velkých pokrocích. Mluvit se nikdy nenaučil, byl ale schopný pochopit alespoň základní výrazy. Vzdělávání Viktora a Aveyronu trvalo přibližně šest let, poté byl “pokus” ukončen a tou dobou již dospělý mladý muž byl předán do péče ošetřovatelce, jejíž plat financoval - ač stále více proti svému přesvědčení - stát.
Neznámý život i jeho konec
Podle dochovaných zpráv zemřel Viktor v roce 1828, o jeho životě s pečovatelkou ani o příčinách nebo okolnostech smrti ale dnes nic nevíme. Případ vlčího dítěte po letech víceméně neúspěšných pokusů o zázračnou proměnu “zvířete” v člověka byl postupně zapomenut a lze předpokládat, že mladý muž, odkázaný zcela na péči starší ženy, žil v ústraní a později i v zapomnění. Proto ani úřady ani kroniky nepovažovaly za nutné zmínit se o jeho skonu.
Stále záhadný Viktor
Viktor z Aveyronu se dožil věku přibližně čtyřiceti let, což ale nelze posuzovat z dnešního pohledu. Tehdy se lidé samozřejmě nedožívali takového věku jako v současnosti a čtyřicet let nebylo daleko průměrné délce života. Jaký to ale byl život? Podařilo se Viktorovi přijmout život, který mu určili ostatní, nebo po zbytek svého “civilizovaného” žití toužil po návratu do přírody? Jaké byly důvody, které jej v dětství dovedly do lesa a jakým zázrakem se podařilo malému dítěti přežít samotnému bez pomoci dospělých lidí v divokých lesích? To jsou otázky, na které dnes již odpověď nenajdeme.
KAM DÁL: Studenti povraždili na columbinské střední škole třináct lidí. Stali se zrůdnou inspirací pro další šílené střelce
