Dnes má většina z nás krále Karla IV. v mysli jako neobyčejně moudrého panovmíka, jenž musel být milován prakticky vším lidem. Dokonce jsme si jej před několika lety zvolili za “Největšího Čecha”. Musíme si ale uvědomit, že v době, v níž žil, se potýkal s nepřátelstvím mnoha svých protivníků a lidí, kteří měli pocit, že by jej na trůnu buď měli nahradit sami nebo někdo z jejich potomků či příbuzných. A tak není divu, že kličkoval i mezi poháry s otrávenými nápoji. Prvně již v roce 1331 v Itálii, kdy byla otrávena jeho družina a on vyvázl pouze zázrakem. Ten samozřejmě připisoval Božímu zásahu, protože za to, že neusedl ke stolu stejně jako jeho doprovod, vděčil přípravě na mši.
Záhadné ochrnutí
O téměř dvacet let později už ale takové štěstí neměl. Psal se rok 1350 a král Karel zničeho nic zmizel, patrně jen málokdo tušil, kde se právě nachází. Podle historiků je ale jisté, že byl v té době upoután na lůžko a nebyl schopen pohybu. Ochrnuly mu ruce i nohy a bezvládnému králi nezbývalo nic jiného než doufat a modlit se za uzdravení - samozřejmě za asistence lékařů. Jeho stav byl ale tak vážný, že si již někteří dělali velké starosti a jiní zase naděje. Co by se stalo, kdyby tehdy stále ještě mladý čtyřiatřicetiletý král Karel tak závažnému stavu podlehl?
Hledání viníka
Po kraji se roznesla zpráva, že byl Karel IV. otráven. Jedním z hlavních podezřelých byl také moravský markrabě Jan Jindřich, králův bratr, který měl jasnou vidinu ovládnout Karlův trůn. Hovořilo se o travičském útoku šlechty nebo i o dohře nepodařené italské akce z roku 1331.
Nešťastný elixír lásky?
Všem spekulacím ale podle jedné verze tohoto příběhu učinila konec “skutečná travička”, která se později sama přiznala. Nebyla jí žádná jiná žena než Karlova manželka Anna Falcká, ovšem nešlo o otravu záměrnou, ale o záležitost lásky. Nechala si připravit elixír lásky, který měl ji a jejího manžela více sblížit, ale dávka byla přece jen příliš silná a ani složení elixíru patrně nebylo vůbec dobré. Co se s Annou Falckou po tomto “útoku” na vlastního manžela stalo? Nic - Karel IV. pochopil její dobré úmysly a její čin, který provedla z lásky, jí odpustil. Takový to byl podle skazek panovník a manžel… Bylo by to krásné a až pohádkově romantické, kdyby to ovšem byla pravda.
Výlety za adrenalinem
Podle současných vysvětlení nešlo o žádnou otravu, i když by se takový příběh do historických příběhů jistě hodil, zvlášť dopadl-li vlastně dobře. Král Karel se přibližně po deseti měsících mohl zase vrátit ke svým vladařským povinnostem a vykonával je stejně svědomitě jako před ochrnutím. Je více než pravděpodobné, že si za svůj stav Karel IV. mohl sám. Nebyl totiž jen tím moudrým panovníkem, který sedí na trůnu a rozdává rady poddaným, staví a opravuje hrady a účinně vyjednává se svými panovnickými kolegy. Karel IV. byl muž, který se rád pustil do dobrodružství, která mu byla vyčítána i z “nejvyšších míst”, tedy od papežského stolce. Pravděpodobně si ale nemohl pomoct a tehdy roku 1350 se vydal na turnaj. Jenomže šlo o kratochvíli, která se mu mohla stát osudnou.
Nemohl si pomoci
„V době, kdy Karel IV. se dozvěděl, když konečně shromáždil vojsko u Domažlic, aby se vypořádal s Ludvíkem Bavorem a vytáhl za ním, dozvěděl se zprávu, že Ludvík dostal mrtvici, spadl z koně a zabil se. Bylo tedy po válce. Karel IV. učinil triumfální cestu jižním Německem a ví se, že se v říškém hradu Rothenburgu nad Tauberou zúčastníl slavnostního turnaje a byl vyražen ze sedla. Druhý den byl turnaj zrušen, protože kdyby se něco stalo, mohlo by být řečeno, že Švábové Karla zradili a způsobili jeho nehodu,“ uvedl docent Jiří Ramba v jedné ze svých přednášek.
Silnější soupeř a milosrdná lež lidu
Nestávalo se to, ale právě tady narazil na soupeře, který jej převyšoval. Karel IV. najednou ležel na zemi s těžkým poraněním čelisti, které v té době bylo ve většině případů rozsudkem smrti, a s poraněnou krční páteří, jež se stala příčinou jeho dlouhodobého ochrnutí. Jenže se nacházel v Itálii, kde rozhodně nechtěl a také nemohl zůstat, pokud si měl zachovat čest a pověst. Proto jen se alespoň částečně zotavil, což se podařilo jen díky naprosté profesionalitě tamních lékařů, nechal se převést zpět do Čech. Pak už “jen” zbývalo rozšířit fámu o otravě, a protože všichni, kdo byli do celé skutečné kauzy zasvěceni, udrželi přísně střežené tajemství, podařilo se vše zařídit tak, jak bylo potřeba. Král “přežil pokus o otravu”, vrátil se na trůn a o jeho tajných výletech na turnaje se raději nikdo nezmiňoval.
Jediná správná verze
Ani kroniky se o Karlově nemoci příliš nezmiňují. Královští kronikáři o ni mlčí zcela, František Pražský uvádí pouze "zázrak nabytí úplného zdraví u kohosi, kdo byl mnoho let chromý" a jedinou skutečnou zmínku našli historikové v záznamech kronikáře Beneše Krabice z Weutmile. „Ten sám přiznává, že psal svoji kroniku podle pokynů pana císaře. Hodnotí ho již jako císaře a uvádí, že císař těžce onemocněl a císařovna učinila slib, že dojde pěšky z Karlštejna k hrobu svatého Zikmunda ve svatém Vítu a zaplatí miskami zlata za uzdravení Karla,“ zmiňuje docent Ramba. „Nejzajímavější zápis učinil Přibík z Radenína, který napsal, že pan Karel shromáždil a bedlivě pročetl všechny svezené kroniky z klášterů a nechal sepsat jedinou pravdivou a správnou kroniku... a všechny věci bájné a nepravdivé byly vynechány a zavrženy.“ Je tedy vidět, že samotnému panovníkovi velmi záleželo na tom, jaká jediná a skutečná "pravda" se bude tradovat dějinami...
Dokonalé utajení
Dnes nevíme, kolik lidí znalo skutečnou pravdu. Rozhodně ale bylo nutné zorganizovat mnohé akce, které měly věrohodnost verze o otravě podpořit. Hledání viníka mohlo být jednou z nich. Je s podivem, že se nenašel nikdo, kdo by "našel a odsoudil pravého viníka", byť třeba jen ve snaze zavděčit se panovníkovi. Jestliže tedy nikdo v této souvislosti nepřišel nespravedlivě o život, dá se to jen ocenit.
KAM DÁL: Cibule na nás útočí čpavkem a kyselinou sírovou. Naučme se tuhle chemickou válku vyhrávat a neslzet při jejím krájení.
