Čína, Čáslav, Čenda, čolek, číše. Pamatujete si ještě hry, na které nám stačil kousek papíru a tužka?

Piškvorky se daly hrát kdekoliv (a kdykoliv)...
 

Pamatujete si ty hry, kterými jsme se bavili ve škole - o přestávkách (ale přiznejme si upřímně, často nejen o nich)? A kterou jste měli nejraději?

Přišel nový školní rok a možná jste také při vypravování potomků nebo dokonce vnoučat do školy zavzpomínali na svoje dětství. Vždyť škola není a ani nikdy vlastně nebyla jen “o učení”. Je to místo, kde jsme se potkávali s kamarády, hráli si. A stačil k tomu čtverečkovaný papír…

Nejjednodušší hra? Ale kdepak!

Mohly by se zdát jako nejjednodušší hra - čtverečkovaný papír, dvě tužky, kolečka a křížky. Nic víc není potřeba. Jenže to tak není. Kdo chce hrát a také vyhrávat piškvorky, musí mít víc než dobré kombinační schopnosti, musí umět “oblafnout” soupeře, zaujmout jeho pozornost někdy zdánlivě nesmyslnými tahy. Soupeř začne přemýšlet, hledat v nich smysl a to je právě ten okamžik, kdy jej můžeme přimět k osudové chybě. A hrací pole je naše. Pět koleček nebo křížků v řadě za sebou - a vítězství! Byli (a jsou) tací, které prakticky není možné porazit. Mnoho z nás má jistě ještě doma schované celé sešity plné takových zdánlivě nesmyslných plošek, vyplněných těmito dvěma symboly. Při pohledu na ně jistě rádi zavzpomínáme na chvíle, kdy vznikaly.

Zásah, potopeno

Opět je řeč o čtverečkovaném papíru. Tentokrát jsou ohraničena dvě stejně velká pole, v jednom z nich jsou zakresleny “lodě” a druhý zůstává prázdný. Přichází ten pravý čas na souboj - a upřímně: je docela jedno, že kolem právě zuří matematika… A6? Zásah. Pak to nemůže být nic jiného než komín parníku nebo ponorka - A5? Zásah - jasně, je to ponorka, protože dva komíny vedle sebe být nemohou! Nebude to trvat dlouho a první soupeřovo plavidlo půjde ke dnu.

Dánsko, Děčín, Dana, datel, dláto

Tahle hra byla tedy spíš holčičí. Stála hlavně na schopnosti vybavit si co nejvíce slov, začínajících na dané písmeno. Země - město - jméno - zvíře - věc. To byl základ, ale zkušenější hráči si pak do seznamu přidávali i další položky, a tak se dalo hrát třeba i s rostlinami, příjmeními, okruh věcí bylo možné omezit třeba na ty, které se používají doma a podobně. Zkrátka úpravám se meze nekladly.

Počítače? Na co?

Teď by asi měl přijít ten pravý čas na trochu moralizování a dokázání si, o kolik jsme byli lepší než dnešní děti, které prosedí spoustu času u počítače. Ano, neseděli jsme u něj, neměli jsme ho. Zkusme se upřímně zamyslet, jestli bychom opravdu hráli piškvorky a lodě, kdyby na nás z webu blikaly nejrůznější dnešní hry. Byli bychom úplně stejní, jako jsou školáci dnes. Jen jsme neměli tu možnost. Bylo to lepší, nebo ne? Svým způsobem asi ano. Ale každé dětství má své kouzlo, i když se nám, již “odrostlejším”, vždycky bude zdát to naše o mnoho lepší. Ostatně to už jsme ale přece i my slýchali od svých prarodičů a vy jistě bezesporu také. A že vaše děti nebo vnuci neumí piškvorky? Je to možné, ale od toho jsou tady rodiče a prarodiče, aby si s nimi sedli a do takových her je zasvětili. Tedy pokud se doma najde kousek čtverečkovaného papíru…

KAM DÁL: Tři ženy Jaroslava Marvana. S jednou žil, další miloval a za třetí jezdil