Železná opona za socialismu a současný koronavirus. Zavřené hranice ještě nemají ostnaté dráty

Železná opona je termín, s kterým přišel Winston Churchill. V Československu se doslova začala opona stahovat v padesátých letech
 

Pandemie koronaviru je tu s námi přes rok, což na počátku jen málokdo čekal. Od sametové revoluce se jedná o první zkušenost se zásadně omezeným pohybem mimo hranice České republiky. Byť to ještě nelze srovnat s ostnatým drátem, strach z pandemie jako kdyby postavil plot v každém z nás. V čem byla však minulost socialismu mnohem drastičtější?

Čas a peníze. To byly ještě v nedávné minulosti jediné překážky k cestování do celého světa. Za socialismu však podmínek k překročení hranic bylo mnohem víc. Kdo se chtěl podívat do západních zemí, musel se smířit s tím, že to třeba ani nikdy nevyjde. Co potřeboval občan socialistického Československa splnit za podmínky, aby se mohl podívat do jiných krajin? 

Železná opona

23. února 1948. Datum, kdy bylo oficiálně zakázáno cestovat za hranice Československa a zejména k západním sousedům. KSČ získala neomezenou moc nad vedením státu a ostnaté pohraničí bylo jedním z nepříjemných důsledků socialistického režimu. 

Opustit zemi už nešlo pouze s pasem, ale občan musel vlastnit i zvláštní výjezdní povolení. „Byly zakázány individuální cesty do zahraničí, nejen do kapitalistické ciziny, ale také do zemí lidové demokracie, jak se jim tehdy říkalo,” popisuje historik Jiří Kocian z Akademie věd. 

Situace se ještě více zkomplikovala v roce 1951, kdy vešel v platnost zákon o restriktivní ochraně hranic. Tím se ještě více zhoršila už tak složitá cesta pro občany, kteří chtěli z politických důvodů Československo opustit. Doslova se tak začala naplňovat vize britského premiéra Winstona Churchilla, jenž přišel s termínem tzv. Železné opony.

Minová pole a elektrický drát

Na některých místech v padesátých a na začátku šedesátých let vznikaly trojstěnné zátarasy s ostnatým drátem. V některým místech byl i elektrický proud, ale také minová pole. V šedesátých letech se elektrické vedení odstranilo, ale během normalizace se opět vrátilo zpět v jiné podobě. 

Tentokrát šlo o signální proud, který měl upozornit stráž, že je na hranicích přítomný potenciální uprchlík. Člověk na útěku musel počítat také s tím, že může potkat samostatně hlídajícího psa bez dozoru. V osmdesátých letech tak nejeden člověk na útěku zemřel právě po útoku psa bez dozoru pohraniční stráže. 

Země se tak dokonale uzavřela, a to i směrem dovnitř. Lidé ze všech ostatních států potřebovali na cestu do Československa víza. Pro místní občany nebylo jednoduché se dostat za hranice, tedy i do zemí socialistického bloku. Mantrou se stala tzv. výjezdní doložka. 

Komunistická byrokracie 

K tomu, aby mohl občan Československa oficiálně vycestovat, potřeboval neuvěřitelný počet povolení a doporučení. Ze zaměstnání, školy, vojenské správy nebo národního výboru. Shánění doložky zabralo nejméně měsíc a kdo chtěl vycestovat, musel počítat s pohovorem na kádrovém oddělení a nutný byl také devizový příslib. Všechny tyto požadavky komplikovaly cestování také proto, aby se celkově eliminoval útěk z vlasti. O tom, jak Českoslovenští občané využívali cestovní kanceláře k útěku na Západ, budeme psát příště. 

KAM DÁL: Rudé právo v každé rodině. Propagandistický deník lidé využívali jako obal na svačinu