V posledních letech se otevřela diskuze ohledně staveb, které v Československu vznikaly v architektonickém stylu zvaném brutalismus. Nekompromisní, progresivní a v mnohém vizionářský styl byl velmi dlouho pod dekou socialismu. Asociace kolemjdoucích na první dobrou mířily spíše k Husákovým tlustým dioptrickým brýlím.
Stačí se však na chvilku zastavit a brutalistní domy v Praze přijmout. Okouzlení alespoň v nějakém detailu zaručeně přijde. Nikoli u staveb jako Hotel Praha nebo Transgas. Ty už jsou dnes zaznamenané pouze na fotografiích.
Kdo však někdy procházel kolem Žižkovského vysílače či po náměstí Václava Havla, jistě nehleděl do země, ale studoval, jestli se mu dům líbí, či ani náhodou. V České republice je to stále velmi ožehavé téma, ale třeba v Londýně by jen málokoho napadlo označit architektonický komplex Barbican za ošklivou architekturu. Jaké pražské domy jsou tedy opravdu ošklivé?
Hotel Pyramida
Jen pár kroků od pražského Pohořelce, odkud se lze zatoulat do nádherných a romantických uliček Hradčan a Malé Strany, stojí dům, který nelze přehlédnout. Ve své procházce za architekturou však musíte jít opačným směrem na Břevnov. Do nebe poskládané monumentální dílo s názvem hotel Pyramida se vám do očí obtiskne, aniž byste chtěli.
Revoluční odborové hnutí si zde mezi lety 1980 a 1985 postavilo rekreační a nenapodobitelnou stavbu architektů Nedy a Miloslava Cajthamlových. Na Dlabačově vás tak uvítá nekompromisní a na první pohled možná i děsivá stavba, jež se do místní čtvrtě zakousla jako máloco.
I zde se však dostáváme na tenký led, protože tato ukázka brutalismu může být pro někoho za svoji odvážnou podobu vnímána naopak pozitivně. Bezpochyby se však jedná o dům, který jen tak nezapomenete.
Centrální dispečink
I zde se jedná o podobný příběh jako u ostatních domů postavených ve stylu brutalismu. Jít zaplatit pokutu od revizora vždy vyvolává podvědomý respekt a strach. Na vině je také právě stavba Centrálního dispečinku na Praze 2. Obrovská budova zabalená v tmavém kabátě totiž rozhodně nevítá návštěvníka pozitivní atmosférou.
Už při jejím vzniku byla podrobena tvrdé kritice a ani dnes nemá na růžích ustláno. Je otázkou, do jaké míry je hodnocení ovlivněno nutností zaplatit pokutu, ale když se pokusíme na tento architektonický projekt podívat nezávislým okem, zjistíme, že je jistě co obdivovat. Odvaha autorů se musí cenit, problém však vyvstává ve chvíli, kdy vám při pohledu na temně oděnou stavbu zůstává stále trochu strastiplný pocit v břiše.
Obrovská budova, která zasahuje do panoramatu Prahy, prostě není místem, které dělá vašemu pohledu příjemnou službu. Nutno dodat, že se nejedná o podivný omyl jako v případě hotelu Don Giovanni či stanice metra Střížkov.
Hotel Internacional
Ať už chceme nebo ne, tak laické oko bude dům vnímat vždy v souvislosti s tím, co se v něm odehrává. U hotelu Internacional je příběh s rudou hvězdou stigma, kterého se nikdy nezbaví. Stejně tak po návštěvě pompézních vnitřních prostor nelze nevzpomenout na tapiserii vytvořenou Cyrilem Boudou, kde na Letné trůní Stalinova monumentální socha.
Hotel Internacional vznikl jako pohodlný domov komunistické smetánky. Přezdívá se mu Stalinův dort a přestože vznikl pod tíhou podobně velkorysých staveb v USA, má tento symbol socialismu poněkud pokroucenější příběh. Obrovská stavba v Podbabě je naštěstí oku dobře schována a v pražských výhledech ji místní údolí celkem obstojně skrývá. Reálný socialismus má však bezesporu svoji hvězdu.
KAM DÁL: Zbořená architektura s nezaslouženou nálepkou komunismu. Václav Aulický a jeho kontorverzní stavby
