I velcí muži světových dějin jsou jen lidé z masa a kostí se všemi ctnostmi i problémy obyčejných lidí. Výjimkou nebyl ani Václav II. z rodu Přemyslovců, který v našich zemích vládl na přelomu 13. a 14. století. Jako mocný - ale také nemocný - muž to však neměl vůbec jednoduché.
S geny není žádná legrace
Geny lze jen těžko obelstít, a tak i budoucí český a polský král dostal do vínku výbavu, o kterou se mu postarali jeho předci. Zatímco otec Václava II. Přemysl Otakar II. se mnohdy projevoval jako hrubý násilník, který svoje chování ve vypjatých chvílích pravděpodobně ani nedokázal ovládat, dědeček Václav I. navíc trpěl kombinací hned několika fóbií, které mu znepříjemňovaly život. A do této rodinné historie se matce Kunhutě Uherské narodil malý budoucí král Václav II. A aby toho nebylo dost, ani jeho dětství nebylo nijak klidné.
Vězněn a opuštěn vlastní matkou
Doba dětství Václava II. nebyla ve zdejších krajích nijak přívětivá, a tak se stalo, že chlapce i s jeho matkou uvěznili a byl i s matkou násilím držen na hradu Bezděz. Jistě by takové příkoří sedmileté dítě, kterým tehdy Václav II. byl, snášelo lépe, kdyby jej matka záhy neopustila, když se jí podařilo ze zajetí uprchnout.
Budoucí král tak zůstal v nepřátelském prostředí docela sám. Umíme si představit, jak musela jeho duše, navíc zatížená zděděnými psychickými problémy, trpět? Není tedy divu, že se z takové hrůzy vlastně nikdy nevzpamatoval a až do konce života se potýkal s mnoha fóbiemi, z nichž by jinému člověku k velkým problémům stačila i jedna jediná.
Nesnesitelná muka krále Václava II.
Čeho všeho se vlastně Václav II., jinak velmi inteligentní muž s neobyčejnou pamětí, tak velmi bál? Například koček. Historické prameny tvrdí, že stačilo, aby zaslechl kočičí mňoukání a už propadal hysterii. Co by se asi stalo, kdyby se na bitevním poli objevila kočka? Drobná zvířata, pro mnoho z nás oblíbení domácí mazlíčci, ale rozhodně nebyla pro krále jediným strašákem. Silným úzkostem propadal i ve chvílích, kdy venku zuřila bouřka.
Vždyť by mohl být zasažen bleskem a zemřít - a to je to další, co krále děsilo. Zbraslavská kronika o této jeho hrůze dokonce uvádí: „Dále obávaje se vždy a všude výroku božské pomsty, dal si zhotoviti jakýs oltář uvnitř dutý, v jehož dutině, když se nebe zatáhlo mračny, se rychlým během schovával ze strachu před hřměním nastávající bouře.“
Hrůza ze smrti jej provázela celým životem. Mimo přírodní živly jej podle jeho mínění ohrožovali téměř všichni v jeho okolí. Kvůli strachu z otravy se několikrát nechal zavěsit za nohy ke stropu místnosti, aby se jeho útroby mohly snáze vyprázdnit a on ze sebe dostal všechen jed, jehož účinků se tak moc obával.
Inteligentní analfabet. Proč se nenaučil číst?
Jak je možné, že tak psychicky nemocný člověk dokázal panovat? Za prvé šlo o dědictví po předcích, Václav II. byl k takovému úkolu předurčen, a za druhé i přes všechny popsané problémy šlo o neobyčejně inteligentního muže, který si - ačkoliv sám neuměl číst ani psát - dokázal zapamatovat tolik poznatků, že se o tom většině z nás může jen zdát.
Říkalo se, že co jednou slyšel, nikdy už nezapomněl. A protože si byl svých nedostatků velmi dobře vědom a také mu bylo jasné, o co jednodušší by měl život, kdyby nebyl negramotný, podporoval alespoň vzdělávání druhých. Otázkou ale zůstává, proč se při své inteligenci a paměti nenaučil sám číst a psát. Na to se krále Václava II. ani jeho současníků už nikdo zeptat nemůže.
Zdroj: Ivan Lesný: Zpráva o nemocech mocných, Zbraslavská kronika
KAM DÁL: Nenechte se trápit narcistou: Jak ho odhalit a jak se před toxickým vztahem bránit?
