Když se před budovu postavíte čelem, nebude vám stačit ani pořádný odstup k tomu, aby se dům vešel do vašeho zorného pole. Černínský palác je vskutku munumentální a mnoho podobných staveb v Praze ani ve zbytku České republiky nenajdete.
Bohatému rodu Černínů pomohla stavba mimo jiné také ke krachu. Co všechno zažil palác, který je svědkem historických zvratů, ale také tajemných pověstí?
Já ho chci
Bez hraběte Humprechta Jana Černína z Chudenic by se monumentální stavba neuskutečnila.
Už během svého působení v Benátkách, kde jako diplomat a císařův vyslanec pracoval, se začal poohlížet po schopném a odvážném architektovi, který by se nebál realizovat opravdu velkorysý projekt.
Pozemek na Hradčanech byl pro architekty černou můrou. V první řadě se jednalo o nerovný povrch, který měl v některých místech klesání i 8,5 metrů. Černín platil za zámožného muže, ale také za náročného klienta. Ve volném čase se věnoval samostudiu v oboru stavitelství, takže si byl moc dobře vědom, že to, co někteří architekti pokládají za nesplnitelné, lze překonat.
A tak se také stalo. Po několika neúspěšných pokusech naleznout architekta, který by realizoval Černínského monumentální projekt, se v roce 1667 našel architekt v osobě Francesca Carattiho.
Zlaté dědictví
Když se pomocí zvláštního stroje vypůjčeného ze zbrojnice postavil první sloup v severním křídle, přihlížela této události údajně stovka zvědavých občanů. Na svou dobu se jednalo o opravdu nevšední stavbu. Průčelí podle Carattiho návrhu bylo dlouhé 134,4 metrů.
V roce 1675 byla budova hotová jenom zvnějšku, ale pompézní a velkorysé interiéry čekaly na svoje dokončení. Po smrti hlavního strůjce myšlenky převzal otěže jeho syn. Heřman Jakub však za pomoci několika dalších autorů naplňoval poselství svého otce dalších několik let.
Až ve dvacátých letech 18. století byly dokončeny poslední úpravy včetně okolního vydláždění a krásné zahrady. Nová architektonická perla se za obdivu Pražanů stala cílem častých návštěv a hrabě František Josef Černín byl pokládán za velmi bohatého muže.
Válečné jizvy
Obrovské náklady na realizaci monumentální stavby dohromady s nelehkou finanční situací Františka Josefa Černína tragicky ukončila jeho smrt. Rod se ocitl v krizi, stejně jako celá monarchie, která byla v Praze postavena před válečnou bitvu s Pruskem.
Konflikt se nesmazatelně zapsal i na stavu vzácné budovy. Pruské koule a tisíce vojáků, kteří zahrady využívali jako zákopy a budovu jako pevnost, se devastujícím způsobem podepsaly na stavu Černínského paláce.
V následujících desetiletích rozsáhlé prostory sloužily k různým účelům. Dědicové se o prostory podělili, a tak se v pompézním paláci střídali milovníci umění, kteří zde pořádali aukce a výstavy, s velkým počtem nájemníků. Jeden čas zde sídlila i továrna na hedvábí.
Jan Rudolf Černín se tak přes veškerou snahu stal obětí rodinného bohatství a na zachování vzácné budovy ve svém vlastnictví neměl stále dostatek prostředků. Prodal tak Černínský palác vojákům. Honosný palác se tak proměnil ve vojenskou nemocnici.
Nová doba
Československá vláda v roce 1923 rozhodla o tom, že Černínský palác bude sloužit pro ministerstvo zahraničí, které zde sídlí dodnes. Poslední zásadní kapitola příběhu této vzácné barokní památky proběhla během druhé světové války.
Během nacistické okupace zde bylo zbudováno ústřední sídlo říšského protektora K. von Neuratha a později dokonce Reinharda Heydricha. Palác tak získal obranné prvky proti válečným útokům. Železobetonová střecha a protiletecké kryty měly chránit budovu před bombardováním.
Po válce je místo nechvalně spjaté s Janem Masarykem, který zde byl nalezen na nádvoří mrtev po pádu z okna koupelny svého služeního bytu. Zda se jednalo o vraždu či sebevraždu, není dodnes jasné.
Černínský palác nicméně stále slouží jako prostor ministerstva zahraničí a svojí monumentalitou přitahuje i milovníky legend a pověstí. V podzemí se údajně nachází jedna z bran do pekla a nacisté zde schovávali ukradené válečné poklady.
Zdroj: Historie cs
KAM DÁL: Nejkrvavější obléhání v dějinách lidstva. V Leningradu lidé umírali hlady během chůze cestou do práce
