Gestapák, který podporoval Čechy. Pomáhal Fučíkovi i Eliášovi

Adolf Kolínský byl i přes své dobré skutky shledán vinným
 

Adolf Kolínský, člen německého gestapa, si získal sympatie českých vězňů a pomáhal jim s nasazením vlastního života. Ti mu jeho ochotu a lidskost o několik let později rádi oplatili, když to potřeboval nejvíce. Stal se z něj psanec s nejistou budoucností.

Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava u nás pod nacistickou okupací vznikl určitý "kastovní systém", který byl úzce spjat s národností. Do té nejvyšší kategorie patřili občané němecné národnosti. Češi byli tehdy ve skupině, která se na pomyslném kastovním žebříčku nacházela pod tou německou.

Pokud se nějaký Čech chtěl přiřadit k těm "vyvoleným" a dosáhnout tak na lepší pozice, platové ohodnocení celkově i lepší život, tak se musel přihlásit k německé národnosti.

Adolf Kolínský

To samozřejmě nešlo jen tak, daný člověk musel prokázat, že jeho předci byli skutečně německého původu. To kromě jiných udělal také Adolf Kolínský, který následně vstoupil do služby u německého gestapa.

Stal se dozorčím ve vězení v Hradci Králové. Tam na něj čeští vězni, kteří ho znali jako dozorce z dob první republiky, nepohlíželi zrovna přívětivě. Byl pro ně vlastizrádcem.

První výstraha

V Hradci Králové sloužil od roku 1940 jako vrchní dozorčí gestapa, které ale později přišlo na to, že určitými způsoby pomáhá vezňům, a za trest ho přeložili na pozici řadového dozorce do věznice na Pankráci.

V říjnu roku 1941 se v pankrácké věznici setkal s bývalým ministrem Aloisem Eliášem, který tam byl vězněný.

Kolínský Eliášovi později do vězení přinesl tužku a papír a umožnil mu tak posílat dopisy své rodině, ale také sepsat svou závěť, která by se - nebýt tohoto dozorce - nikdy nedochovala.

Proč to Kolínský dělal i přesto, že mu hrozil velmi vážný trest, není jasné. S jistotou víme jen to, že nepomáhal jen bývalému ministrovi Eliášovi, ale všem politickým vězňům, kteří mu důvěřovali natolik, že od něj pomoc přijali.

Dobrozdání

Alois Eliáš myslel na budoucnost dokonce i v situaci, kdy čekal na svou popravu. Neváhal a napsal Kolínskému dobrozdání, které ho prý údajně po válce uchrání před odsouzením za spolupráci s gestapem.

Tento psaný dokument mu poté v roce 1946 skutečně posloužil jako důkaz v soudním procesu u mimořádného lidového soudu.

Mezi těmi, kterým Adolf Kolínský pomohl, byl i autor Reportáže na oprátce, komunistický novinář Julius Fučík. Bez Kolínského by toto unikátní dílo nikdy nevzniklo.

Umožnil mu také posílat dopisy své ženě Gustě Fučíkové, svým kolegům na svobodě, ale dokonce i svým spoluvězňům.

Pohár trpělivosti přetekl

Mimo tužku a papír ale vězňům také nosil jídlo, léko, kuřivo a pomáhal jim sladit si vycházky, aby měli možnost sladit své výpovědi předtím, než je bude vyslýchat gestapo.

Dlouho mu to procházelo, ale nakonec na jeho samaritánské aktivity gestapo přišlo a za trest byl opět přeložen, tentokrát do Kolína a nakonec byl roku 1944 zatčen. Tehdy se prý nevhodně vyjadřoval o atentátu na Adolfa Hitlera a k tomu už gestapo tak shovívavé nebylo.

Adolf Kolínský, který se bál, že ho gestapo za jeho přestupky popraví, z Malé pevnosti v Terezíně, kde ho drželi, ze strachu o svůj život utekl. Poté se skrýval po domech svých známých, ale i u bývalých vězňů, kteří mu jeho laskavost rádi oplatili. Nakonec ale dostal strach i o zdraví svého syna a unesl ho z tábora hitlerjugend; ten se poté skrýval spolu s ním.

Pokus o zatčení

V roce 1945 ho jeho bývalá manželka udala a Kolínského přišli zatknout. Pokus o zatčení vyústil v přestřelku, ve které postřelil jednoho ze strážníků a uprchl.

Po válce se i přes nespočet dobrých skutků ocitl na seznamu hledaných válečných zločinců a byl zatčen. V roce 1946 ho ale u soudu zachránily ručně psané motáky od Eliáše, Fučíka a dalších vězňů, které si chytře schoval.

Mimořádný lidový soud ho shledal vinným, ale kvůli polehčujícím okolnostem upustil od trestu.

Zdroj: Český rozhlas

KAM DÁL: Záhadná bezedná jeskyně, která si vyžádala stovky životů.