Žena prozradila, co cítila po smrti: Odvezte mě do márnice, jsem mrtvá, snažila se přesvědčit rodinu

Když je toho na člověka moc, může se jeho mozek "rozhodnout", že zemřel...
  |   zajímavost

„Jednoho dne jsem se vzbudil a pochopil jsem, že můj mozek je mrtvý,“ popisuje svůj stav muž, který se doslova dostal do říše neživých. A není jediný - takových případů bylo již zaznamenáno více a je jedno, zda se jedná o mladou dívku, nebo stárnoucího muže. Syndrom chodící mrtvoly může udeřit bez varování. 

„Dostal jsem se do nemocnice, lékaři se mi snažili dávat prášky, ale já jsem je odmítal, protože jsem byl přesvědčený, že je už nepotřebuji, když je můj mozek mrtvý,“ vyprávěl Graham, který vinou tak zvaného Cotardova syndromu ztratil čich i chuť, dokonce i pocit hladu nebo žízně, nebyl ani schopen mluvit. Ostatně proč také, když byl přesvědčen, že je mrtvý. Jediným místem, na které v té době rád chodil, byl hřbitov. Jak později sám vysvětlil, bylo to jediné místo, kde se cítil bezpečně a mezi “svými”, tedy mezi mrtvými lidmi. „Bylo to nejblíž smrti, jak jsem se mohl dostat,“ konstatoval.

Jeho mozek byl opravdu téměř mrtvý

Podle výsledků lékařských vyšetření měl Graham dobrý důvod myslet si, že je skutečně mrtvý. Obraz jeho mozku, lépe řečeno jeho aktivity, totiž v té době odpovídal činnosti mozku u lidí v tak zvaném vegetativním stavu, tedy ve chvíli, kdy nervová soustava není schopna ovládat nic jiného než základní projevy, jako je schopnost dýchání a podobně, ale na nic jiného už sílu nemá. 

Cotardův syndrom zbaví člověka jeho podoby

Graham měl štěstí. Lékaři si s jeho problémem poradili a on se po několika měsících posmrtného života zotavil a vrátil do relativně normálního života, i když podle jeho vlastních slov stále není tak docela ve své kůži. Co se mu vlastně tehdy stalo? Cotardův syndrom nebo také Cotardův blud je neurologickou poruchou, při které člověk není schopen rozpoznávat tváře, tedy ani tu svoji. Tím pádem vlastně sám pro sebe přestane existovat a s takovým pocitem se pak jeho mozek vyrovná po svém - tedy uzná, že člověk, který nemá vlastní tvář, je logicky mrtvý, nemůže existovat. Může jít o důsledek deprese, mozkového nádoru nebo silných a častých migrénových stavů, někdy také o velmi neobvyklou reakci na léky. 

Když mozek nespolupracuje

Podobnou zkušenost jako Graham má od roku 2005 také Warren McKinlay, britský bývalý vojják, jehož vášní byly motorky. Na svoji zálibu málem doplatil životem, když si při nehodě vážně poškodil mozek. Od nejhoršího jej sice zachránila helma, ale jeho pozdější deprese ze ztráty práce, kterou nemohl po úrazu vykonávat, a také vědomí, že netuší, jak uživí rozrůstající se rodinu, ho přivedly do těžkých depresí.

Spolu s prodělaným úrazem hlavy toho bylo tolik, že jeho mozek zkrátka přestal spolupracovat a Warren dospěl k přesvědčení, že zemřel. I v tomto případě naštěstí po čase pomohly léky a také jeho velké odhodlání být tu pro svoji rodinu.

Odvezte mě do márnice, prosila

O své smrti byla svého času přesvědčena také třiapadesátiletá žena z Filipín, která se snažila přemluvit ostatní členy rodiny, aby ji odvezli do márnice, kam po smrti zkrátka patří. Po několika dnech si navíc začala stěžovat, že se její tělo rozkládá, hnije a silně zapáchá. Toužila ležet mezi dalšími mrtvými lidmi. 

Stejně jako předchozí dva muži, i tato žena se domnívala, že její pozemská pouť už skončila. Jsou ale také případy, kdy nemocný člověk věří, že v něm odumřely jen některé orgány - třeba játra nebo srdce. V některých případech mohou mít pocit, že jim tyto orgány úplně chybí. Syndrom chodící mrtvoly také často provází absolutní ztráta potřeby jídla a pití. K čemu také jíst a pít, když je člověk mrtvý…

Zdroj: Dailymail, NewScientist, en.wikipedia, Sciencedirect 

KAM DÁL: Sovětský svaz chtěl použít opičí neštovice jako biologickou zbraň. Plukovník prozradil, zda Rusko v programu pokračuje.

 

Klíčová slova: