![](https://www.ctidoma.cz/sites/default/files/styles/image_detail/public/imgs/05/dite.jpg "Šestadvacet dětí i řidiče jejich autobusu únosci donutili sestoupit do "pohřbené" dodávky...")
Bylo léto, polovina července roku 1976 a děti z městečka Chowchilla se vydaly na cestu do školy. Nasedly do autobusu a když jim rodiče mávali a přáli šťastnou cestu, nikdo netušil, k jakému dramatu se schyluje. Na sedačkách byly děti od pěti do čtrnácti let, když jejich autobus přepadl syn majitele lomu, vzdáleného přibližně 160 kilometrů od jejich domova. To, co se potom dělo, překračovalo všechny meze představivosti.
Vyděšené děti musely lézt do plechové "rakve"
Únosce Frederick Woods a jeho dva kumpáni s uneseným autobusem dojeli až k lomu, který patřil otci hlavního únosce. Tam už byla v jámě, z většiny zasypaná hlínou, připravená stěhovací dodávka, do které donutili děti i řidiče autobusu vlézt. Poté odstranili žebřík a zdálo se, že osud dětí bude zpečetěn - zůstanou zaživa pohřbeny pod zemí, pokud únosci nedostanou požadovaných pět milionů dolarů. Následovalo děsivých šestnáct hodin strachu o život, pláče a bolesti.
Statečný řidič autobusu
Malé děti se třásly hrůzou, starší se je snažily utěšovat a řidič autobusu Edward Ray promýšlel možný scénář útěku. To se mu nakonec naštěstí podařilo díky matracím, které byly v dodávce naskládané. Z nich s pomocí starších dětí vyskládal dostatečně vysoký komín na to, aby dosáhli na střechu a mohli odsunout plech, kterým byl přikrytý otvor ve střeše dodávky. Nebylo to nic jednoduchého, protože na něj únosci položili těžkou baterii a navíc jej zasypali hlínou. Štěstí ale nakonec přece jen stálo při dětech. Složitý útěk se podařil a statečný duchapřítomný řidič autobusu tak pravděpodobně zachránil jejich životy. Únosci byli zatčeni po několika dnech po šťastném útěku zadržených nevinných dětí a od soudu pak odešli kromě dalších trestů i s trestem doživotním bez možnosti propuštění.
O život nepřišli, o klid ano
I když unesené děti o život v roce 1976 naštěstí nepřišly, klid už zůstal pro mnoho z nich cizím slovem. Třeba dnes padesátiletá Lyndy Carrejo Labendeira se CNN svěřila, že má až do současnosti strach usnout hlubokým spánkem, který by jí mohl přivodit noční můru v podobě vzpomínek na chvíle děsu ve velké plechové rakvi, kde jako malé dítě - jak byla přesvědčena - mnoho hodin čekala na smrt. Alespoň částečnou útěchou jim i jejich rodičům mohlo být vědomí, že únosci již nikdy nevyjdou z vězení. To se ale změnilo v roce 1980, kdy odvolací soud povolil případné podmínečné propuštění. V roce 2012 tak vyšel z vězení první z Woodsových kompliců a o tři roky i ten druhý. Podle policie vedou od té doby klidný život a nedělají žádné problémy.
Jak to dopadne s Woodsem?
O Woodsově dalším životě se rozhoduje právě v této době. I on usiluje o podmínečné propuštění. Dnes je mu 70 let a od svých čtyřiadvaceti nezná nic jiného než vězeňskou disciplínu a mříže na oknech. Jak na takovou zprávu reagovala Lyndy Labendeira? „Byla jsem v šoku, nic takového jsem nečekala,“ pronesla překvapeně. I když právník svého klienta Woodse, nyní již seniora, líčí jako klidného člověka s docela jiným pohledem na svět, než jaký měl v mládí, a vysvětluje, že ve vězení pobyl už dost dlouho, Lynda se ptá: „Co je to ‘dost dlouho’ za únos šestadvaceti dětí a jejich pohřbení zaživa?“ Podobně se na to dívají i další jeho oběti, které věří, že hlavní strůjce jejich celoživotních traumat si bude odpykávat svůj trest až do konce života - stejně jako oni se budou potýkat s následky jeho krutého činu.
Zdroj: en.wikipedia, CNN
KAM DÁL: Franz Kafka byl ve své době za podivína. Uspěl by ale se svými kousky i dnes, kdy je svět plný "bláznů"?
