Pravděpodobně nejhorší kolonizátor má jméno Leopold II. Belgický. Monarcha si totiž z afrického Konga udělal lukrativní továrnu na peníze. Ovšem cena byla opravdu vysoká. K místním domorodým kmenům se na jeho rozkaz chovali jako k zvířatům. Tisíce a miliony mrtvých a zmrzačených jsou krutou připomínkou situace, kdy jde o peníze víc než o život. Belgie tak dlouho čerpala krvavé bohatství, ale nebyla sama. Šílený závod o Afriku může začít.
První vyhrává
O tom, že je Afrika bohatá a v obraně velmi křehká, se vědělo brzy. Hlavní porcování vlivu evropských mocností však začalo ve velkém probíhat až v průběhu 19. století. Technologie, doprava, zbraně a odvaha objevitelů dávala politikům a podnikatelům do ruky důkazy o tom, jak bohatý kontinent tu čeká takřka nedotčen.
Nejhladovější a nejmocnější byli Britové, Francouzi a Portugalci. V menší míře pak Italové, Němci a zmínění Belgičané. Podle historických pramenů se ve většině případů jednalo o relativně lehký úkol. Malá skupina vojáků s malou materiální podporou si velmi rychle získala zásadní vliv na region, který připadl do ruky novým pánům. Často ve jménu Krista. Jedním z úkolů totiž bylo přivést domorodé obyvatele na „správnou“ víru.
V každém případě rozhodující bylo vyzbrojení. Afričtí domorodci zpočátku nemohli konkurovat technickému pokroku Evropy, ale postupem času se i jim dostávaly staré modely palných zbraní do ruky. Pro kolonizaci byl systém relativně jednoduchý. Evropský důstojník vedl africké vojáky, kteří často neměli na výběr. Následně se armády musely rozpínat po africkém prostoru a získávat vliv na co největším a nejbohatším území. Nejlépe se dařilo Francii, která rozšiřovala svůj vliv v oblasti Senegalu, a Britům, kteří zase vládli na Zlatém pobřeží a v deltě Nigeru.
„Spravedlivý“ podíl
Když se k tomu připojila nechutná aktivita Leopolda II. Belgického, ostatní evropské mocnosti mohly jen přihlížet, jak jim cizí bohatství uniká mezi prsty. To se přirozeně nelíbilo německému kancléři Ottovi von Bismarckovi.
Ten žehral na nespravedlivé rozdělení Afriky mezi Francii a Velkou Británii. Nejdříve vyhlášením protektorátů v zemích Afriky podněcoval nevraživost mezi všemi zúčastněnými, až nakonec donutil velké státy poslouchat na Berlínské konferenci v roce 1885, kde se v podstatě lidově řečeno porcoval medvěd, a to ten africký.
Závod pokračuje
Francie a Velká Británie se však nemohly nabažit a neustále se na území Afriky rozpínaly. Primárním cílem bylo samozřejmě získat zdejší suroviny, které se následně daly velmi bohatě zpeněžit. Byť vstup politické moci cizího státu často jednal nelítostně, byla to alespoň jedna z cest, jak opustit brutální trend na počátku kolonizace, kterou prováděly soukromé firmy.
Ty často zaměstnávaly nově „vyškolené“ africké žoldáky, kteří dostali do ruky moc a sílu. Místní kmenové konflikty se tak v některých případech proměnily v šílené masakry. Soukromé firmy také často popravovaly obyvatele vesnic, kteří nechtěli spolupracovat, což tím nejhorším způsobem prováděl už zmíněný Leopold II. Belgický.
Stejně tak se nelidské zacházení dostalo do oblastí, kde si moc získala Velká Británie a Francie. Místní obyvatelé byli nuceni, aby v těžkých podmínkách produkovali a zpracovávali materiály na export. Afrika se tak v průběhu několika let stala vydrancovanou, zmrzačenou zemí bez budoucnosti. To ostatně platí dodnes. Jak se moc v Africe rozvíjela dál?
Zdroje: Česká televize, History, Wikipedia, redakce
KAM DÁL: Nejhorší období historie: V roce 536 žili lidé celý rok ve tmě, po níž následovala epidemie.
