Transport do Pobaltí znamenal smrt. Na tisíce lidí čekaly na pláži vykopané hroby

Vězni měli v Pobaltí minimální šanci na přežití
Zobrazit fotogalerii (5)
  |   zajímavost

Historie dvacátého století se točí kolem druhé světové války. Terezín, Osvětim, Hagibor. Jsou ale i další místa, kde lidé nacházeli smrt a pocítili, jak marný jejich život je. Příběhy z táborů v Pobaltí, dostali-li se vězni vůbec za vstupní bránu, patří k těm nejděsivějším.

První cesta z Terezína do Osvětimi proběhla 26. října 1942. Ze začátku nikdo netušil, co se tam děje, ale kusé informace, které unikaly, byly děsivé. Koho nahnali do vlaku, ten měl mizivou šanci na přežití. Kdyby delegace z Červeného kříže provedla v Terezíně, odkud nacisti „rozesílali“ vězně do všech koutů Evropy, důkladnější inspekci, nevyhaslo by zbytečně tolik životů. 

Cesta do neznáma 

První transport do lotyšské Rigy vyjel 9. ledna 1942, druhý jen o šest dní později. Problém byl v tom, že zatímco vlak se blížil do cílové stanice, v Lotyšsku museli původní obyvatele ghetta vyhnat do okolních lesů v Rumbale a Bikernieki. Během dvou masakrů postříleli tisíce lidí, aby mohli přijet vězni z Terezína. Muže odvedli do tábora Salaspils a ženy nechali živořit. Většinu vězňů zabila během pár týdnů kombinace nedostatku jídla, těžké práce, vyčerpání, podlomeného zdraví a nevlídného počasí. Mrazy mají v těchto končinách mnohem větší sílu. Každých pár týdnů proběhla čistka a část lidí poslali rovnou na smrt. Většinou šlo o nemocné vězně, slabé ženy, děti a starší generaci. 

Kalevi-Liiva, kde byly nacisty postříleny a pohřbeny tisíce Židů a Romů, láká jen příznivce temného turismu. 

Pohled do dálky 

V srpnu a v září 1942 byly z Prostějova vypraveny dva transporty do Pobaltí. Z prvního (Bb) se nenašel nikdo, kdo by cestu přežil. Zhruba tisícovka vězňů byla pravděpodobně zastřelena hned po příjezdu do tábora. Druhá výprava (Ba) směřovala do Rigy, ale kapacity nestačily, a tak vlak pokračoval až do Estonska. Tam ale situace nebyla o moc lepší a proběhla selekce. Většina z nich (muži, ženy i děti) se musela svléknout, odevzdat cennosti a stoupnout si do řady. Lidé umírali při pohledu na moře, do bosých nohou je píchaly ostré kameny v písku a po ráně do zátylku padali rovnou do vyhloubených děr. 

Každý vlak přivezl zhruba dva tisíce lidí. Čtyři sta padesát jich odvedli na práci do tábora Jägala, zbytek šel rovnou na popraviště. Na místo sváželi i politické vězně ruského a estonského původu. Nacisté si s vražděním nešpinili ruce, práci nechávali na estonských kolaborantech a jen dohlíželi na hladký průběh. Aleksander Laak, Ain-Ervin Mere a Ralf Gerrets byli po téměř dvou dekádách od války obviněni z vyvraždění pěti tisíc německých a československých Židů a Romů.

Zdroj: jewishmuseum, holocaust 

KAM DÁL: Strašnický Hagibor: Místo, kde děti pod vedením homosexuála zapomněly na válku.