StB měla moc doslova nad životem a smrtí. Přitom vznikala nenápadně. Čísla hovoří za vše. V roce 1947 nastoupilo k StB pouze 116 nových příslušníků. Ovšem vítězný únor v roce 1948 znamenal radikální změnu poměrů a tvrdá ruka socialistického režimu musela posílit policejní aparát. V roce 1949 se k StB přidalo 2 733 nových jmen a následující rok dalších 2 278. V nekompromisních časech padesátých let tak u StB pracovalo téměř 9 tisíc zaměstnanců. Odkud se vzali? Kdo byli tito lidé?
StB a dělnická brutalita
Policejní aparát, který se měl stát páteří tehdejší vládnoucí diktatury, bral do svých řad primárně nevzdělané a nekvalifikované osoby. V řadách StB se tak většinou z dělníků a lůzy stali lidé s velkou mocí, kterou začali uplatňovat brutálními způsoby. Kompenzovali si tak své neúspěšné životy nebo mindráky, které si nesli.
Často nevzdělaní, pomstychtiví příslušníci StB s velkou mocí neuměli pochopit souvislosti a uvěřili, že mají „třídní a politické nepřátele“. Ze Státní bezpečnosti vytvořili brutální orgán socialistické republiky, ze kterého šel strach. A tak se mučení a šikana se staly normou jak v pracovních táborech, ve věznicích, tak i v civilním životě. Což ovšem neznamenalo, že v StB byli jen prosťáčci. Mnozí velitelé i vyšetřovatelé pocházeli ještě ze staré éry. Možná nejlepším příkladem je vysoce inteligentní i šarmantní šéf StB Alojz Lorenz.
I samotný režim si však postupně začal uvědomovat, že se tzv. „pěst dělnické třídy” vymkla kontrole a s nástupem ministra vnitra Rudolfa Baráka začala její reorganizace. Za sebou však nechala ztráty na životech, celoživotní traumata a pověst, z níž Státní bezpečnost čerpala až do sametové revoluce.
Částečná sebereflexe
Stalin zemřel a s ním se částečně otupil nejostřejší hrot komunistické moci. Nástup Chruščova na jeho místo znamenal pro brutální sílu moci šok. První nevinní byli propouštěni z vězení a pracovních táborů a na povrch začaly vyplouvat informace o brutálním zacházení příslušníků StB se zadrženými.
Pražské jaro bylo pro tvrdé jádro Státní bezpečnosti nejhorším obdobím v její historii. Místo toho, aby nekompetentní lidé pouze brutálně šikanovali, nahlodávali lidského ducha a podněcovali k nenávisti a udavačství, měla přijít reforma.
Ta měla za cíl vytvořit fungující kontrarozvědku, což samozřejmě zcela pominulo, když do Československa vstoupila vojska Varšavské smlouvy. V StB začala čistka. Reformní a vzdělaní příslušníci museli odejít. Někteří dokonce emigrovali a podali tajné informace západním tajným službám.
S nástupem Husáka přišla tzv. normalizace a Státní bezpečnost se nadechla k nové kapitole, která svým způsobem navazovala na praktiky z padesátých let. Zásadní rozdíl byl však v ideologii. Zatímco v padesátých letech bylo mnoho příslušníků slepými následovníky socialistické myšlenky, v době normalizace se jednalo většinou o morálně pokroucené osoby.
Ti pod střechou Státní bezpečnosti našli dobrý výdělek a silnou moc, která v nich často vzbuzovala ty nejhorší vlastnosti. V tu chvíli nešlo o ideologické pochybení omluvitelné účinnou propagandou, ale většinou se jednalo šikanu prospěchářů.
Zaměřili se na socialistickou vlast
Během normalizace se také zcela změnil cíl jejich aktivit. Zahraničí bylo odloženo na druhou kolej a hlavním cílem, který měla Státní bezpečnost zadupat do země, byla vnitrostátní problematika. Vnitřní nepřítel se totiž formoval v řadách disidentů, kteří se pokoušeli žít a vyjadřovat svobodně. Jejich aktivita následně přerostla do otevřeného odporu.
Ze zahraničí Státní bezpečnost samozřejmě zajímalo také napojení lidí na rádio Svobodná Evropa a vydavatele exilových časopisů Svědectví a Listy Jiřího Pelikána a Pavla Tigrida. Šikana vůči „rebelům“ probíhala poněkud jemněji než v případech, které se děly v padesátých letech. I tak se jednalo o vytvoření jizev na celý život. Psychologická tyranie, vydírání, znemožnění důstojné práce, likvidace sociální integrace.
Ten, kdo nešel s davem, byl nepříjemně potrestán. Incidenty vůči některým disidentům byly opravdu za hranou snesitelnosti. Koncem roku 1989 se však Státní bezpečnost otupila a pád berlínské zdi byl jasným signálem konce. Příslušníci, kteří měli všech pět pohromadě, této situace uměli využít, a tak pro záchranu své existence využívali nastřádané kompromitující materiály. 15. února roku 1990 byla StB na rozkaz federálního ministra vnitra Richarda Sachera zrušena. Jednalo se však o pouhé demonstrativní gesto vůči veřejnosti. Z 12 tisíc příslušníků totiž odešlo jen 5 tisíc a ostatní se přeorganizovali do jiných služeb policie.
Stejně tak se žádné velké změny nekonaly ani ve Sboru národní bezpečnosti, kde z padesáti tisíc lidí odešlo něco přes sedm tisíc policistů. Páteř socialistické státní moci se tak jen převlékla do nových kabátů a dodnes máme na mnoha místech policisty, politiky a důležité osobnosti naší republiky, kteří mají společnou minulost se Státní bezpečností.
Zdroje: totalita.cz, ibadatelna.cz, cupress.cuni.cz
KAM DÁL: Terorista Šakal žil v Československu. StB ze strachu odmítla spolupráci.
