Johanka z Arku prý nezemřela na hranici: Po letech přišla za bratry a stavila se i u krále

Johanka z Arcu zemřela na hranici, ale na její slávě se začaly přiživovat další mladé ženy
Zobrazit fotogalerii (3)
  |   zajímavost

Johanka z Arku Francouze tak fascinovala, že mnozí neuvěřili, že její život skončil na hranici na náměstí v Rouenu. A toho využily mnohé podvodnice, z nichž nejdále to dotáhla Claude des Armoises, kterou odhalil až sám král Karel VII. 

30. května roku 1431 se tržiště v Rouenu zaplnilo diváky, kteří se přišli podívat na kruté představení. Na hranici, kterou už dříve vystavěli katovi pomocníci, měla právě toho dne skončit svůj teprve osmnáctiletý život slavná Johanka z Arku. 

Johanka zemřela – nebo ne? 

Než přišel večer, bylo po všem – ale legenda a s ní i touha lidí po skutečné odvážné panně orleánské žily dál. A protože víra a neochota lidí smířit se s krutostí života přináší také naději, že je vlastně všechno docela jinak, než se obecně říká, přetrvávala také domněnka, že by Johanka mohla být stále naživu. Málokdo z těch, kteří se touto myšlenkou chlácholili, přemýšlel o tom, jak by bylo možné, aby se dívka vysmekla z nelítostných pařátů svého osudu.

Jak by se to mohlo stát? Jedni tvrdili, že na hranici upálili jinou dívku, další byli přesvědčeni, že ji kati sice na hranici dovedli, ale Bůh ji před plameny ochránil. 

Falešná naděje a podvodnice Claude

Stejně snadno jako víra v lepší konec tragického příběhu je přijímána také – třeba i falešná – zpráva, která takové přání naplňuje. A tak měla žena jménem Claude des Armoises otevřenou cestu ke svému podvodu, kterou neváhala na účet upálené francouzské hrdinky využít. S vystupováním pod falešnou identitou měla už svoje zkušenosti. V posledních letech před svým velkým divadelním představením v kostýmu Johanky sloužila několik roků u papežské armády. Nejenže strážila vatikánské budovy, ale dokonce také bojovala po boku svých mužských kolegů. Na svém kontě prý měla dokonce minimálně dva lidské životy. Teď ji napadlo posunout se ještě o kousek dál. Johanka z Arku, to byla její vysněná meta. 

Láska k sestře, nebo touha po majetku? 

K tomu, aby jí společnost uvěřila, potřebovala svědectví lidí, kteří Johanku dobře znali. Kdo by mohl být věrohodnější než dívčini bratři? A tak se drzá Claude vydala právě za nimi. Kdo ví, co za tím bylo, ale dva mladí muži ji v jejím plánu podrželi. Možná se sami chtěli těšit nadějí, že dívka velmi podobná jejich sestře je skutečně jejím vtělením, možná to udělali s vidinou snadného zisku, který by jim z takového příbuzenství mohl plynout. Jisté je, že potvrdili, co nebyla pravda. Domluvit se s domnělou Johankou bylo navíc velmi těžké. Zjevně inteligentní žena s mužským střihem vlasů a v mužském oděvu mluvila jen v podobenstvích, která se dala vykládat tak, jak si kdo právě přál. 

Zapomněla na dobré mravy

Claudinu báchorku brzy podpořilo i její umění jízdy na koni a zacházení se zbraněmi. Uvěřili jí i šlechtici, a tak se mohla vydat na spanilou jízdu Francií. Pokud to všechno dělala pro peníze a bohatství, zdálo se, že jí její plán vyšel. Kam přijela, tam byla obdarovávána. Výjimkou nebyli ani vzácní koně nebo drahé šperky. Získala bohaté podporovatele a hrabě Virnenbourg z ní dokonce udělal velitelku svého vojska. Když se ale vojáci s Claude v čele vydali do Kolína nad Rýnem, rázem bylo všechno jinak. Mezi muži se začala chovat docela jinak než zbožná a zdrženlivá Johanka. Mohla se její povaha tak změnit? Asi jen těžko, usoudili nejen vojáci. 

Město Orléans na ni bylo už moc

Falešná Johanka se stáhla z očí veřejnosti, provdala se za rytíře Roberta des Armoises a stala se matkou jeho synů. Stejně jí to ale nedalo a o několik let později si zajela přímo do města Orléans, které „osvobodila“. Tady si už ale nebyla tak jistá jako dříve, dokonce se prý potají vytratila z hostiny pořádané na její počest. Ta největší ostuda na ni ale stále ještě čekala. Nemohlo to nepřijít – samozvanou hrdinku si pozval na audienci sám francouzský král Karel VII., jemuž pravá Johanka tolik pomohla a s níž mnohokrát osobně hovořil. Claude nezbývalo nic jiného než pozvání přijmout. Samozřejmě to nemohlo dopadnout jinak než špatně. 

Jedna králova otázka vše vyřešila

Králi stačilo jen několik málo okamžiků na to, aby podvod prohlédl. Stačila jedna jediná otázka a bylo zřejmé, kdo hraje s falešnými kartami. Claude nebojovala. Panovník si přál, aby mu prozradila, jaké tajemství mezi sebou kdysi měli. Claude nevěděla. Vše králi přiznala a požádala jej o odpuštění. Karel VII. neměl zájem na smrti další Johanky, i když nepravé, a tak dal na Claudiny slzy a nechal ji i bratry pravé orleánské hrdinky odejít domů. Tahle podvodnice tedy měla nakonec vlastně velké štěstí.

Zdroj: mentalfloss, thevintagenews, wikipedia

KAM DÁL: Sigmund Freud: Drogový dealer, který přiměl kamaráda, aby ho zabil.