Do rozhlasu bych se nevrátil, říká hasič Ladislav Holomčík

Zakladatel dodnes známé Zelené vlny pro řidiče, tenista, domácí kutil a především už půl druhého roku tiskový mluvčí středočeských hasičů, jehož informační SMS zprávy jsou legendární.

08.04.2016 - 21:17   |  
Informační SMS o situaci a průběhu záchranných akcí, které Ladislav Holomčík posílá novinářům, si vymyslel sám za dobu své praxe coby "vychytávku" v rychle sdělenou a hromadně rozeslanou zprávu. A u jedné to nikdy nekončí
Zobrazit fotogalerii (82)

Proč jste přestal pracovat pro rozhlas a přesedlal jste k hasičům?

Začal jsem být po více než čtyřiatřiceti letech pro rozhlas nadbytečný. Vždycky jsem si myslel, že u mikrofonu umřu, ale nějak mi nebylo souzeno.

Uplatnění v jiném médiu možné nebylo?

Soukromá rádia moc nemiluju, protože tam se mnou mluví, jako bychom spolu pásli krávy a já jsem z veřejnoprávního média zvyklý úplně na něco jiného. Jednoho dne jsem holt zůstal na dlažbě a do důchodu jsem měl ještě relativně daleko. Na jaře v roce 2014 jsem na půl úvazku začal pracovat u středočeských hasičů jako PR a pomocník pro tehdejší tiskovou mluvčí, kdy jsem se zabýval prevencí a psal jsem z toho články. Zároveň jsem byl na půl úvazku u středočeské záchranky, kde jsem byl v podobné funkci. Po pár měsících jsem dostal nabídku, jestli bych to nechtěl zkusit jako tiskový mluvčí hasičů.

Švédský tenista Björn Borg nebo Ladislav Holomčík?

To jste musel absolvovat kromě školení i praktický výcvik?

Jelikož je to tabulkové místo, tak ano, přijetí mělo podmínku, že se musím stát příslušníkem, a tak jsem ve svém věku jednaašedesáti let musel povinně absolvovat všechny psychologické i fyzické testy. Samozřejmě úměrné věku. Dále jsem musel absolvovat kompletní celodenní zdravotní prohlídku, při které jsem byl snad všude kromě gynekologie. Když jsem všem prošel a usoudili, že vyhovuji, tak jsem byl přijat za příslušníka Hasičského záchranného sboru Středočeského kraje. Možná, že se jednalo o zápis do knihy rekordů, protože v mém věku se ještě nikdo profesionálním hasičem nestal.

Sportujete i ve volném čase?

Snažím se si život užívat a sport k tomu bezpochyby patří. Je to můj relax. Sportuji od čtyř let, kdy jsem začal s plaváním a pokračoval gymnastikou. Sportem číslo jedna je u mě tenis, který hraji dodnes. Jezdím na turnaje s herci a zpěváky. Hrál jsem fotbal, volejbal, basketbal, softbal, na vysoké jsem závodil na běžkách, amatérsky chytal i hokej, dokonce jsem vylezl i na pár skal. jezdil jsem na kole. Postavil jsem si kolo a jednou jsem vyrazil z Prahy do Karlových Varů. Zvládnul jsem za den jet tam i zpět. Je fakt, že tři dny poté jsem hrál tenisový turnaj a nemohl jsem se pomalu ani hnout.

Jste zakladatel znovu obnoveného pořadu Zelená vlna v Českém rozhlase, který pod vaší taktovkou vznikl 1. července 1992. V čem je nejzákladnější rozdíl v pojetí práce pro rozhlas, kde se jednalo o živé vstupy, a coby tiskový mluvčí hasičů pro celý Středočeský kraj?

Má to až neskutečně moc podobného, protože nikdy člověk dopředu neví, co se stane. Když jsem vysílal Zelenou vlnu, tak princip práce byl obdobný, kdy jsem přes počítač sledoval všechny aktuální informace. Ta "má" Zelená vlna byla samozřejmě jiná než ta vysílaná do roku 1989. Především tím, že jsme vysílali dvě vlny, a to celostátní i oblastní, která byla určená pro Prahu a Střední Čechy.

Dopravní vysílání Zelená vlna vznikla proto, že bylo potřeba informovat Pražany a návštěvníky Prahy v době spartakiád.

Oblastní vlna byla víkendová, kdy se vysílala v pátek od druhé hodiny odpolední do půl sedmé do večera a v neděli od třetí odpolední do sedmé večerní. V létě pak od čtyř do osmé hodiny večer, kdy se řidiči vraceli z víkendů. Dřív se všechny informace psaly na psacím stroji a speciálním šuplíkem se vhazovaly moderátorům do studia, kteří je pak sdělovali posluchačům.

Ladislav Holomčík má 62 let a pracuje jako tiskový mluvčí HZS Středočeského kraje. Po gymnáziu se hlásil na medicínu, chtěl být chirurgem. Dokonce se tam i dostal, ale shodou několika okolností se to dozvěděl pozdě. Nastoupil proto a také vystudoval zemědělskou architekturu, urbanismus a krajinářství. Přilákal ho ale Československý rozhlas a tenis. Rád hraje karty a sází.

A nový způsob?

Nový způsob byl již moderní. Vše bylo propojeno přes počítač. Zprávy už byly barevně označeny, aby moderátor věděl, která zpráva je „akutka“, kdy se děje něco opravdu vážného a muselo se to hned oznámit. Pořad jsem i sám režíroval. Probíhalo to tak, že jsme třeba stáhli i písničku a informace šla okamžitě ven mezi řidiče. Navíc při obnovení Zelené vlny jsem si mohl vybrat vlastní lidi v redakci. Během necelého půl roku jsem měl svůj tým pohromadě.

Jak vůbec původní Zelená vlna vznikla?

Dopravní vysílání vzniklo proto, že bylo nutné Pražanům a návštěvníkům hlavního města v době spartakiád, kdy do Prahy najednou přijelo hodně lidí, sdělit praktické informace. Ty dodávala policie. Většinou se jednalo o informace typu, kde mohou řidiči právě zaparkovat, kde je jaká bouračka, kudy neprojedou a podobně. Zelenou vlnu považuji částečně za své dítě. Byla to má citová záležitost. Bavilo mě to opravdu hodně. Byl to ten správný adrenalin.

A v praxi to konkrétně fungovalo jak?

Zpočátku šly informace jen od policie nebo celníků. Když ale lidé začali používat mobily, tak sami volali a informovali nás. Dokonce se z často jezdících řidičů po celé republice začali stávat mí soukromí zpravodajové. Ti jezdili denně po republice, říkali jsme jim Zelení andělé, evidovali jsme je, měli i naše průkazky a benefity. Během krátké doby jsme jich měli několik tisíc. Pořádali jsme i hromadná setkání. Bylo fajn je vidět naživo. Do té doby jsme se znali jen po hlase skrz rádio. Dnes se jim říká dopravní zpravodajové Zelené vlny.

Jako tiskový mluvčí pracujete převážně u počítače. Nechybí vám ten pravý, ze žil stříkající adrenalin?

Adrenalin potřebuji všude a nechybí mi, protože tady je taky. Pořád se něco děje. Pro mě by bylo nejhorší, kdybych musel pracovat někde ve fabrice u pásu a musel bych dělat monotónní práci. Potřebuji pořád akci a asi i pocit, že nikdy nevím, kdy vypukne. Adrenalin je tady permanentní. Mám-li navíc pohotovostní službu tiskového mluvčího, jsem pořád ve střehu. Služba mi začíná v pondělí v sedm hodin ráno, trvá týden a během té doby musím být kdykoli k dispozici.

Váš nejtěžší případ?

Vždycky je těžké, když jde skutečně o životy, navíc pak o životy dětí. Jsou to citlivé informace - podle toho s nimi musím i nakládat. Obdivuji výjezdové hasiče, co všechno musí zvládnout, a ani se nedivím, když někdy potřebuji i pomoc naší psycholožky.

„Zase jsem měl víc volného času. Medicínu bych asi musel poctivě dřít. To se nedá dělat levou zadní, říká Ladislav Holomčík. 

Odchází ročně hodně hasičů? Třeba právě z důvodu, že je to psychicky semele?

Přesná čísla neznám, ale slyšel jsem, že někteří to v nějaké fázi skutečně nezvládli a raději odešli, čemuž se opravdu nedivím. Může se to stát i na operačním středisku. Ten nápor je i tam, byť se to na první pohled nemusí zdát. Propojují se tam obě linky. Jak linka 150, tak linka 112 a operátor v průměru přijme až tři sta hovorů denně. V době kalamit musíme dokonce operační středisko posilovat a je to opravdu velký tlak.

Velký nápor potvrzuje i statistika za loňský rok, kdy kladenští hasiči vyjeli v roce 2015 633krát.

Co bylo z vašeho pohledu pro rychlost, pomoc i komunikaci lepší - když byli hasiči samostatní pod číslem 150, anebo nyní, když jsou pod jednotným číslem 112?

Myslím, že 112 je výhoda. Při větším zásahu, kde jsou potřeba všechny složky integrovaného záchranného systému, je to určitě rychlejší a snadnější komunikace a nedochází ke skluzu, jak si mnoho volajících myslí. Navíc jsou dnes krajská operační střediska tak dokonale propojená, že například při přetížení našeho v Kladně zajistí pomoc stejně rychle operátoři třeba z Ostravy.

U planých poplachů volající zaměstnají i tři složky, aniž by to bylo potřeba. Ani to není někdy na překážku?

To se bohužel děje. Děti to dělají z nudy, ze zlomyslnosti, nebo si chtějí vyzkoušet, jestli to vůbec funguje. Někdy se i vzájemně vsadí a vyhecují, což je o lidské blbosti. Při zneužití 112 vždycky říkám – počkej, až na tebe dojde a budeš potřebovat pomoct sám a ona zrovna nepřijede včas, protože hasiči jedou k planému poplachu a musí tam třeba vyjet vzdálenější jednotka.

Za ohlášení planého poplachu hrozí přeci pokuta za zbytečný výjezd, je to tak? Skutečnost, že se těžko dokazuje, že to byl úmyslně nahlášený planý poplach, je druhá stránka věci, nástroje ale existují. Jste nuceni je někdy použít?

Operační středisko nemůže podcenit žádnou nahlášenou událost. Dokud se neprokáže, že se jedná o planý poplach, tak jednotky vyjet musí. Existují dokonce lidé, kteří zneužívají linku pravidelně. Na středisku už tyto pravidelné „obtěžovače“ mají barevně vyznačené a objeví-li se jim na displeji jejich číslo, tak operátoři už vědí, o koho se jedná. Při delším a vzrůstajícím obtěžování je nahlásí na policii, nebo nechají zablokovat volání na příslušnou tísňovou linku u operátora mobilní sítě.

Jednorázová pokuta neexistuje?

Myslím, že hrozba pokuty tady neplatí. Dávejte pokutu desetiletým dětem, které o přestávkách zkoušejí tísňové linky.

Operátoři jsou školeni i pro tyto situace a mají přeci seznam „profesionálních zjišťovacích otázek“, při jejichž položení by měli aspoň v nějakých případech poodhalit planý poplach, není-liž tomu tak?

Samozřejmě, že u některých případů lze těmi doptávajícími otázkami vycítit, že nejde o nic vážného, ale nelze nic podcenit a rozeznat onu hranici po telefonu je nadlidský úkol.

Které období je pro hasiče zásahově nejtěžší?

To asi nejde říct úplně jednoznačně. V mínus třiceti zamrzají hadice a klukům by pomalu nejvíc pomohly na botách brusle a v horkých dnech se požár likviduje například šest dní v kuse a třeba i za použítí bambi vaku. Doba pokročila i ve výbavě a oblečení, ale ve výsledku to při zásahu v praxi až taková úleva není. O tom by ale asi měli mluvit jiní.

Zásah BAMBI VAKEM můžete vidět v našem článku o požáru v Libni, kdy hasičský bambi vak zachraňoval

Objevují se stížnosti na hasiče, nebo na jejich konkrétní zásahy?

O stížnostech nevím a podle mě nemá ani logiku, aby si někdo stěžoval na práci hasičů. Mě potěší, když dostanu pochvalný e-mail, který sem tam na práci hasičů přijde. Naposledy od majitele historického pivovaru, kde přetrvává rodinná tradice. Jednalo o pivovar po prarodičích, k němuž má pochopitelně citový vztah. Po zásahové akci našich kluků se ozval, že moc děkuje, že poprvé v životě viděl profesionály, a že to kluci organizačně bezvadně zvládli. Pochvaly rozhodně nekončí v mém e-mailovém koši, snažím se, aby to jednak věděli dotyční pochválení, ale i jejich nadřízení.

V rádiu dělal magazín Když voláte 112. První trenérskou školu absolvoval u Věry Sukové, což byla wimbledonská finalistka a maminka Heleny Sukové. Má rád Buggyry, tenis a mnohdy by si přál, aby měl den aspoň 36 hodin. Zelená vlna ho bavila i proto, že měl volnou ruku a byla apolitická.

Kdy a komu jste naposledy pomohl vy osobně?

Je to nedávno. Šel jsem z práce, kde je kousek světelná křižovatka. Naproti mně přecházel starší muž o berli, a když padla zelená, tak nějak rychleji vyběhl, asi aby stihl dojít na druhý chodník včas, ale udělal jen dva kroky a šel takzvaně hlavou napřed. Berle odlétla, čepice taktéž, tak jsem mu pomohl na nohy a převedl jsem ho na druhou stranu.

Trávíte hodně času v práci. Co na to manželka a děti?

Děti už jsou dospělé, a tak trávím dost času prací na rodinném domku, který mám dva bloky od práce. Celý život jsem jezdil do rozhlasu do Prahy a teď to mám do práce ani ne dvě minuty. Dokonce z domova k hlavnímu vchodu od práce to mám blíž, než od hlavního vchodu k sobě do kanceláře. (Tomu bych po osobní návštěvě Ladislava Holomčíka v práci docela věřila; pozn. autora). Jsem navíc Ferda Mravenec a naučil jsem se z řemesel v podstatě všechno. Naposledy jsem dělal na domě fasádu.

Vzpomínáte na TOP zážitek z rozhlasu?

Jednou se mi stalo, že jsem jel z rozhlasu domů, vlezl jsem na Muzeu do metra a na Můstku přistoupil nevidomý člověk s bílou holí, v černých brýlích a v klobouku a já mu říkám: „Pojďte si sednout, tady máte místo“. A on mi odpověděl: „Jé, děkuju, pane Holomčíku, já jsem Vás hned poznal po hlase“. To mě fakt potěšilo, až mně málem slza „ulítla“.

A popovídali jste si?

Jasně. On jel snad jen dvě stanice na Malostranskou, ale i tak to bylo příjemné. Říkal, že mě pravidelně poslouchá. Jen jsem si říkal, kam asi autem jezdí…

Zařídil, že Zelená vlna může vstupovat do vysílání podle důležitosti informace KDYKOLI to redaktor uzná za opodstatněné. Podařilo se mu tak vstoupit téměř do všech pořadů – ať už to byly živé besedy, sportovní přenosy (např. hokej z MS nebo olympiády), různé magazíny nebo hudební pořady. Jednou dokonce přerušil hlavní zprávy, protože čekat pět minut do jejich skončení bylo vzhledem k naléhavosti situace (hromadná nehoda asi čtyřiceti aut v husté mlze na dálnici D1) neúnosné.


Jak vidím, tak jste plně vybaven – za sebou máte rádio, před sebou puštěné televizní zpravodajství a na pracovním stole zapnutý počítač. Co u vás dnes vítězí - rádio, televize nebo nejmodernější technika?

Přiznám se, že když jsem tady sám, mám zapnuté všechno! Možná mám to ucho tak vycvičené, že umím jedno vypustit a přehodit sluch na druhé, kdy chci. Pravdou je, že mně u této práce chybí práce se zvukem. Ta mě vždycky bavila. Když jsem jezdil na reportáže, tak mě bavilo hrát si se zvukem a stříhat. Dnes už se pracuje jinak. Dřív se pásky stříhaly mechanicky. Zásada byla dát vystřiženou pásku do pusy, nesměla se nikam položit, protože když někdo otevřel dveře a ten kousíček pásky průvanem odlétl, tak už jsem to nikdy nedal dohromady. Dneska se stříhá na počítači, a to je velká radost.

Stříháte někdy i dnes?

Stříhám, protože mám v rodině dva tvůrčí elementy v podobě tchána a jeho bratra, kteří vytváří videa. Je jim přes osmdesát let a dělají videa o letcích. Tchán ho namlouvá, já jim je stříhám a čistím a jeho bratr, jenž byl pilotem, to všechno skládá dohromady s obrázky.. A já se při tom čištění dozvím spoustu zajímavých věcí, které jsem neznal, což je taky moc fajn.

Neuvažoval jste o tom, že některé vámi posílané SMS zprávy novinářům o nehodách mohou být v obrazové verzi? Že byste občas vyjel do terénu a některé zásahové akce natočil, když vás to pořád baví?

Uvažuji o tom, že si pořídím „nahrávadlo“, jako jsem měl v rádiu, a spoustu věcí budu moci posílat v mluvené podobě. Rádia a televize by to mohly pak rovnou použít do vysílání s tím, že by si nahrávku a její stopáž samozřejmě upravily dle libosti.

Možná by to byla zajímavá inovace od tiskového mluvčího. Videa dnes takzvaně frčí, co myslíte?

To máte pravdu. Mám cíl a inspiraci do budoucna na zlepšení kvality a služeb. Mám rád techniku a její modernizaci. Třeba jeden můj spolužák nemá ani mobil, což je pro mě nepředstavitelné. Jen zcela ve výjimečných případech mu závidím, ale brzy mě to opustí. Mám výborný mobil, tablet, dva notebooky, v práci i stolní počítač a všude neomezené připojení. Myslím, že mi doba v tomto neutekla.

Životní motto Ladislava HolomčíkaTermín „problém“ neznám, zdraví je přednější!

Působíte jako kliďas, vytočí vás něco?

Málokdy. Spíš pohoda, klídek, tabáček. Dokážu bouchnout třeba na tenise, kde mé rakety občas létají i přes tři kurty… Pomůže mi to, uvolní se ventil a hráju dál.

Po vítězství si dáte pivko, nebo…?

Pivo jsem měl naposledy 13. října 1993 tady naproti v restauraci. Bylo mi doporučeno, abych omezil množství, tak jsem ho přestal pít úplně. Když piji, tak všechno ostatní kromě piva. Chodím hrát pravidelně karty…

"Měl jsem hrát ve filmu Kouzelný den hlavní roli, ale než jsem šel do první třídy, vypadly mi dva přední zuby, a tak jsem hrál v bandě kluků. Dodneška figuruji v herecké databázi," říká o své herecké kariéře Ladislav Holomčík

O peníze?

No jasně! Už přes třicet let s partou z tenisu cvik, který údajně hrajou jen horníci v Ostravě a v Kladně. Schválně říkám V Kladně! A nebydlím NA Kladně, ale V Kladně! Nejedu z Prahy na Kladno, ale do Kladna. Pak s manželkou Zuzanou sázím sportku, nebo na výsledky zápasů a mám spoustu kamarádů, tak pořád někde lítám. Jsem společenský typ a „starý průšvihář“. Průšvihy se se mnou táhnou už od mateřské školky.

Kolik jste vyhrál?

V kartách? To se neříká. A ve sportce naposledy 125 a týden předtím 118 korun. Byly i jiné a větší výhry, ale to taky nemusí všichni vědět...

Kdyby někdo přišel a řekl: „Láďo, pojď, máš volnou ruku, udělej si pořad, jaký myslíš, že pofrčí,“ vrátil byste se do rozhlasu?

I když o takovém pořadu vím a rozhlas byl vždycky moji srdeční záležitostí, mám ho asi natrvalo pod kůží, tak nevrátil. Jsem vděčný, nadšený a moc rád, že jsem u profesionálních hasičů!

 

„Jediné, co se mi za ty roky nepodařilo v rozhlase přerušit, byl novoroční projev prezidenta, protože se za mé služby v té době nikdy nic vážného nestalo. Tak ani nevím, jestli by mě editor do vysílání pustil,“ říká s úsměvem Ladislav Holomčík. 

Foto: Archiv Ladislava Holomčíka