Žena, která se nebála postavit zlu. Neznámá hrdinka Růžena Vacková byla vězněna nacisty i komunisty

Osud Růženy Vackové je nespravedlivě mimo všeobecné povědomí. Její boj a nezdolná vůle neuhnout však mohou inspirovat celý národ. Žena, která si prošla těmi nejtěžšími žaláři, se dokonce díky konci války vyhnula trestu smrti. Čím si to všechno zasloužila?

08.01.2019 - 15:30  
Růžena Vacková se nebála postavit silnějšímu
Zobrazit fotogalerii (3)

Jak kdyby studenti v naší zemi byli jediní, kteří mají odvahu. Ať šlo o demonstrace v roce 1939, které byly osudné Janu Opletalovi a Václavu Sedláčkovi, nebo ty revoluční v roce 1989.

V naší historii bychom našli i další příklad vzedmutí odporu, který vzešel z iniciativy studentů. Jednalo se o protestní pochod vysokoškoláků na Pražský hrad v únoru roku 1948. Nesouhlas s nově se formující komunistickou diktaturou byl policií potlačen a mnoho z přítomných demonstrantů díky svému názoru nemělo v budoucnosti na růžích ustláno.

Mezi nimi byla i Růžena Vacková. Ta se demonstrace účastnila jako jediná profesorka Karlovy univerzity, společně s několika málo pedagogy. Za svoje gesto byla také režimem uvězněna na dlouhých 22 let. Možná i díky zkušenosti s nacistickými žaláři ji v boji proti bolševikům nebylo možné zlomit.

Trest smrti

V rodině polozapomenuté hrdinky našeho národa byl odpor vůči silnějšímu evidentně normou. Za druhé světové války byli nacisty popraveni její bratr a švagr.

Ona sama pak byla pro přípravu velezrady v únoru roku 1945 odsouzena k trestu smrti. Jen konec války jí zachránil život. Několik měsíců v žaláři ji však zocelily a morální hodnoty byla tak připravená hájit i v budoucnosti.

Vzdor za každou cenu

S několika málo pedagogy se vydala podpořit studenty v předem prohraný boj, který její život určil na zbytek života. Dalo by se dokonce říct, že boji za svobodu obětovala celý svůj život. Tím, jak neochvějně a odvážně stála čelem proti silnějšímu soupeři, lze její konání připodobnit k osudu Milady Horákové, s tím rozdílem, že nebyla popravena.

Studenti i pedagogové, kteří se demonstrace zúčastnili, byli následně z fakulty vyhozeni. Růžena Vacková se jich hlasitě zastala, čímž urychlila i svůj osud revoltující ženy v beznadějné opozici.

A znovu to vězení

Bezprostředně po vítězném únoru v roce 1948 těm bystřejším docházelo, že se kormidlo našich dějin obrací na východ a svoboda a demokracie ustoupí autoritářské diktatuře. Ten, kdo nejde s námi, jde proti nám.

Taková přesně byla Růžena Vacková, kterou komunisté zatkli v roce 1952 a o několik měsíců později byla odsouzena za vyzvědačství a velezradu ve vykonstruovaném procesu k 22 letům vězení.

Tím se však režimu nepodařilo její odpor zlomit. Za těch několik let vystřídala řadu káznic, kdy byla uvězněna, a tajně v nich dokázala formovat určitý druh společenství. Snažila se totiž úspěšně vytvořit tajnou vězeňskou univerzitu, kde inspirovala několik žen k odporu, třeba i hladovkou.

Pro mladé vězěnkyně byla autoritou, která ochotně pomáhala v nesnázích.

Na svobodě boj pokračuje

Když byla Růžena Vacková po dlouhých letech ve vězení propuštěna v roce 1967, tak ve svém boji neustala. Většina politických vězňů z padesátých let už se z únavy a nalomené páteře opakovaně neangažovala. Růžena Vacková byla však výjimečná osobnost. Spoluzaložila oragnizaci K231 a podepsala Chartu 77.

Během normalizačních let pořádala bytové semináře stejně jako v padesátých letech, kdy ve vězení přednášela o filosofii, archeologii, o duchovním životě, ale také dějinách umění. Růžena Vacková nakonec zemřela v roce 1982 v Praze.

Dodnes je skoro neznámou postavou našich dějin, která však svým osudem a konáním zaslouží více obdivu i po svém životě. Vzdělaná žena s obrovským morálním kreditem dokázala odpouštět i svým nepřátelům. To z ní dělalo těžkého soupeře, ale zároveň neuvěřitelně inspirativní osobnost.