Legenda 90. let MC Erik: Z výšky jsem spadl na hubu. Myslel jsem, že se mi bude dařit věčně, ale vystřízlivěl jsem

Na začátku devadesátých let byl idolem mladých lidí, jeho písně zněly snad i na veřejných toaletách. Spolu s Barbarou Haščákovou vytvořil Erik Aresta alias MC Erik mega populární duo. Jenže jak už to bývá, sláva netrvá věčně a pády bývají kruté. Jak dnes vidí minulost a hlavně budoucnost muž, který coby rodilý Slovák už dlouhé roky žije v Praze? Mimochodem, náš rozhovor probíhal hlavně v Češtině, na kterou je Erik velmi hrdý, i když občas plynule přepnul do slovenštiny.

24.01.2019 - 07:00  
Říkají vám něco hity devadesátých let?
Zobrazit fotogalerii (6)

Eriku, jak se to stane, že se z člověka stane DJ, zpěvák, textař a vlastně takový multifunkční člověk, co se hudby týká?
Začalo to v roce 1989, kdy vznikl pro mě jeden z nejkultovnějších projektů devadesátých let, a to Technotronic. Jejich první píseň „Pump up the jam“ byla songem, který jsem poslouchal tajně z tranzistoráku, když už jsem měl dávno spát. Naši mě chodili pravidelně kontrolovat, věděli, že jsem v tomto tak trochu neposlušný. Když jsem tuhle skladbu poprvé slyšel, doslova mi spadla čelist.

Čím byla píseň tak výjimečná?
Do té doby byly u nás poulární převážně popové nebo rockové kapely. A najednou taková elektronická taneční pecka! A shodou okolností členem skupiny Technotronic byl i rapper MC Eric. Takže jsem ani nemusel moc přemýšlet. Natolik mě to okouzlilo, že jsem si řekl, že jméno už mám, jenom přidat před něj MC, a zjistit, co to vlastně znamená.

No jo, google a podobné vyhledávače asi v té době nic moc, je to tak?
Přesně tak. Různě jsem tedy zjišťoval, o co jde a přišel jsem na to, že MC nejspíš znamená Master od Ceremony. Něco jako Mistr Zábavy. Šlo o to, že ti DJ‘s, co pouštěli desky, měli na druhých stranách vinylových desek instrumentálky a do těch zkoušeli recitovat svoje vlastní texty. Tak vlastně vzniknul rap, z toho se pak vyvinul hiphop.

Brzy přišel Maduar, což byla veleúspěšná skupina. Bořili jste hitparády u nás i na Slovensku...
My jsme spolu byli už předtím. Kluci už kapelu měli od roku 1986, s mým příchodem v roce 1987 se vymýšlel nový název. Maduar vznikl z počátečních písmen našich příjmení – MAtyinko, DUlovič, AResta. Chvíli jsme spolu hráli, já jsem však právě po zaslechnutí songu „Pump up the jam“ odešel a dal se na DJování. V roce 1992 jsem se k nim vrátil, protože koupili computer a začali jsme skládat počítačovou hudbu. Vznikly skladby jako Do it, Anjel, I feel good a další, jenže pro mužské podání. Mně hodně chyběl ženský element. Všechny projekty jako Twenty4Seven, Culture Beat, Snap, 2Unlimited a další byly postaveny na ženském hlasu a raperovi. Tahle šablona se mi moc líbila.

Největší hity dua MC Erik & Barbara
- Keď príde láska
- Anjel
- Sen
- Do It
- Save The Jungle
- Never Gonna

Takže přišla Barbara?
Ona tak úplně nepřišla. Natrefili jsme na ni v roce 1994 v košickém rozhlase, bylo jí tenkrát čtrnáct a půl. S mým tátou jsme šli žádat její rodiče, aby s námi mohla zpívat. Když nazpívala první písničky, koukal jsem s otevřenou pusou. Vypadalo to, jako bychom měli polotovar a přišel někdo, kdo z toho udělal plnohodnotný výrobek. Vznikla první deska Maduar, pak jsme se s klukama nepohodli a v roce 1995 jsme i s Barbarou odešli. Tím vzniklo duo MC Erik and Barbara.

Proč jste byli tak úspěšní?
Sešlo se více faktorů. Za prvé úžasná Bára, její hlas byl opravdu famózní. A na československé hudební scéně defacto nic podobného nebylo. Ano, rozjíždělo se pár projektů, ale velmi pomalu. Přitom lidé tento druh hudby chtěli, byl po něm hlad. No, a velkou roli v naší popularitě sehrála také hitparáda Eso s Terezou Pergnerovou, silné vydavatelství Polygram (dnes Universal Music) a také velká přízeň rádíí.

Logicky se nabízí otázka, proč jste duo rozpustili?
V roce 1997 po dvou vydaných deskách se Bára rozhodla, že chce zkusit sólovou dráhu. Rozešli jsme se tedy, já se do roku 2000 realizoval jako autor a producent. Dělal jsem hudbu a částečně i texty třeba pro T-Boyz, kde se nám povedl hlavně hit Beruška, pak jsem skládal hudbu pro DJ Lucifera, kde vznikly hity jako Zlato, pojď na to, Brouk a další. Chvíli jsem dělal s Monikou Absolonovou, New Golden Kids, ale pak jsem pocítil vyhoření, a naplno jsem se vrátil k DJování.

Můžeš se u nás jako DJ uživit, jde to?
Musím říct jedno zásadní klíčové slovo, a to je Praha. Omlouvám se všem, co nemají rádi pragocentrismus, ale tady jde spíš o to, že na to, aby se DJ uživil výhradně DJováním, víkendy nestačí. A v Praze plné turistů se hraje v klubech i v týdnu. Nechci říkat konkrétní částky, na barák to není, ale na slušnou obživu ano. A hlavně mě to baví. Přitom jsem ještě v roce 1996 počas kariéry a při plném pracovním nasazení dokončil v Nitře Provozní a ekonomickou fakultu. Ale je fakt, že jsem toho inženýra dodupal spíš z lásky a úcty k rodičům. Skloubit studium a koncerty nebyla zrovna idylka. Ale už tehdy jsem věděl, že se chci živit hudbou.

Užíval sis popularitu?
Ale to víš, že ano! Neměl jsem sice tendenci propadnout myšlence, že jsem král a Bůh, ačkoliv je to v situaci, kdy tě „zbožňují“ davy, docela snadné, ale uvěřil jsem tomu, že jsem dobrý a že se mi bude dařit pořád. Nepřipouštěl jsem si fakt, že teď se mi sice daří, ale nemusí to trvat navěky. A také, že netrvalo. Z naprostého topu jsem spadl dolu. Dost to bolelo, dokonce jsem znova objevil důležitost mincí. Vždycky jsem si říkal, že jsem přeci dost inteligentní na to, abych nepodlehl kouzlu okamžiku a popularitě. Ale choval jsem se tenkrát hloupě. Když jsem si mohl ukládat peníze nebo si koupit byt, neudělal jsem to. Najednou nastaly dny, kdy jsem doslova počítal koruny.

Kdy to bylo?
V době, kdy se mi už nechtělo skládat a produkovat, ale ještě jsem nezačal fungovat jako DJ. Dnes vím, že pro můj další vývoj šlo o důležitou etapu. Opět jsem se naučil vážit si každou korunu a začal jsem se chovat rozumněji, a ne jako bohém. No, ono to bez peněz popravdě ani jinak nešlo.

Poznávají tě dnes lidé, jsou tam stále dozvuky těch devadesátek?
Někdy jo. Na diskotéce se stává, že někdo přijde a chce se vyfotit, říkají si o starší písničky. A musím říct, že větší ohlas je tady v Česku, než na Slovensku. Což nakonec vidím ve výpisu autorských honorářů z ochranných svazů, kde je jasně vidět, že nás české rádiá i v současnosti hrajou víc než slovenské. Nevím, čím to je, jestli Slováci jinak reagují na domácí hudbu, nebo nás prostě v Čechách měli raději.

Hraješ jako DJ sám sebe?
Budeš se divit, ale stydím se. Vím, že je to na jednu stranu špatně, měl bych se umět prodávat. Tím spíš, když i díky ohlasům publika vím, že se ty moje skladby pořád líbí. Ale mám to tak i ve chvíli, kdy lidé přijdou, abych jim zahrál svou písničku. Takže ten impuls navíc není ode mě, ale od cizích. Přesto s tím bojuju. Přijde mi to takové samolibé, hrát sám sebe. Přitom to dělá každý DJ, který zároveň produkuje. Nevím, proč to tak mám. Spíš bych měl být pyšný, viď?

Jasně. Horší by přeci bylo, kdyby po tobě házeli cédéčka a křičeli „fuj“!
Máš pravdu. Průběžně na tom pracuji. Nejlepší je, když hraju Anjela a na rapový part si vezmu mikrofon a dám to s lidmi. No, když to uzavřu, tak k terapeutovi kvůli tomu nechodím, ale makám na tom, abych byl v tomto ohledu sebevědomější.

Co se teď tedy děje, návrat legendy 90. let MC Erika? Chystáš se na nějaké větší projekty?
Neříkal bych tomu úplně comeback, protože na scéně se průběžně objevuji od roku 2007.  Co se hudby týká, pokusy o návrat už tu byly několikrát. Můj problém je, že jsem trošku pohodlný, o tom by mohla má žena vyprávět dlouhé hodiny. Do roku 2007 jsem tak kromě Djování nedělal prakticky nic, jen jsem sem tam složil nějaký song. V roce 2007 jsme s Barbarou přijali pozvání do TV Markíza, a vystoupení mělo ohlas, tak jsme se pak pokusili o návrat, nahráli jsme album s remixy našich hitů, ale nevyšlo to. I proto, že ona žije už od roku 2000 na Floridě a návraty do Česka nebo na Slovensko nejsou jen tak.

V poslední době se objevuješ se zpěvačkou Ivanou Poláčkovou. Budou nové věci, nebo „jedete“ staré hity?
Ze začátku jsme se soustředili na devadesátky. Ale samozřejmě cítili jsme, že tím je naše vystupování trochu omezeno. Devadesátkové akce jsou úžasné, ale klasické diskotéky jsou problém. Půlka lidí se baví, ale dnešní dvacetiletí koukají a nevědí, o co jde. Jasně, když dáme Anjela nebo Keď príde láska, tak se chytnou, protože to už zaslechli někde v rádiu. Apropo, na to jsem moc pyšný, že tyhle moje dvě skladby plus Barbary Sen hrají česká rádia prakticky denně. Ale jak jsem řekl, mladší generace už naše starší hity moc nezná, a přáve proto jsem se rozhodl vydat novinku „Is This Love“ a natočili jsme k ní také videoklip (podívat se můžete zde). A samozřejmě už mám v záloze i další nové věci. 

Jaké to je být ženatý? Není to pro umělce nevýhoda? Přeci jen fanynky a tak...
Vůbec to neřeším. Jsem tak šťastný, spokojený a zamilovaný, že jen tohle je pro mě alfou a omegou, kterou si uvědomuji. A nemyslím, že by to nějak mohlo zasáhnout mé fanynky. Navíc moje fanouškovská základna se rekrutuje zejména z lidí v mém věku nebo o trochu mladších, a většinou už mají své životy vyřešené. Nemám už fanynky ve věku osmnáct, dvacet let s plakátem na zdi. Moje popularita je dnes spíše nostalgického charakteru.

Takže tvoje paní je s tvým zaměstnáním a kariérou v pohodě?
Určitě ano. Ač v civilu je jejím pracovním zaměřením sociální práce a sociální politika, jako hobby má také DJování, takže dobře ví, o čem to je. Jediný problém jsou asi nepřející lidé na netu. Třeba když po naší svatbě vyšel článek na slovenském webu, tak na to, že jde o bulvár, samotný článek byl opravdu pěkný a milý. Jenže Verunka udělala tu chybu, že rozklikla komentáře pod ním. To samozřejmě neměla dělat, což za pár vteřin sama uznala. Část komentářů byla fajn, lidé nám přáli k sňatku, v měm případě se vtipně a často opakovalo slovo „konečně“. Ale část lidí má potřebu psát negativní komentáře, bez ohledu na téma. Však to znáš, co tyhle diskuse obsahují. Ale i to je nedělitelnou součástí popularity.