Martin Pošta: Byl jsem na dně a bez peněz. Dnes jsem na správné cestě a mám radost ze života

Patří mezi nejobsazovanější muzikálové herce u nás. Před sedmi lety však zažil tak zvané vyhoření a tak opustil svět showbyznysu a dostal se na pomyslné dno, návrat  byl pak pro něj hodně těžký. Pošta však našel sám sebe, svoji cestu, po které se vydal. Změnil myšlení, uvědomil si své životní hodnoty i priority a dostal se do stavu, kdy je opravdu šťastný.

18.07.2019 - 06:52  
Martin jako Lorenzo v muzikálu Romeo a Julie
Zobrazit fotogalerii (5)

Martine, prázdniny jsou v plném proudu, znamenají pro vás odpočinek, nebo pracovní povinnosti?
Léto a prázdniny se snažím hlavně odpočívat. Letos však hraji dvacet divadelních představení Strašidla Cantervillského po zámcích v Česku i na Moravě. Toto představení je hrozně fajn a tak vlastně mohu spojit práci s dovolenou. Kolem tohoto představení se vždy sejde úžasná parta lidí, večer  si zahrajeme a přes den máme volno pro sebe. Beru s sebou partnerku a věřím, že si to užijeme. 

Jestli se nepletu, vy budete přímo strašidlo?
Je to tak. Představení hrajeme společně například s Martinem Zounarem, Hanou Sršňovou, která hraje jeho manželku, či Bárou Štěpánovou. Roli strašidla si moc užívám. Jde o velmi zdařilou komedii na námět povídky Oscara Wilda, diváci se baví, což nás všechny nabíjí energií. 

O čem představení tedy je?
Jde o komické zápletky, kdy Otis a Otisová (Martin Zounar a Hana Sršňová) jsou americký velvyslanec s manželkou, kteří si kupují zámek se strašidlem v Anglii v Cantervillu. Mají tři děti, dvojčata a dceru. Nechtějí si však vůbec připustit, že strašidlo existuje. To tam samozřejmě je a je nešťastné, že je nedokáže vystrašit. Na zámku je i služebná slečna Umnayová, která je dle anglických zvyklostí velmi distingovaná dáma, která přísně dodržuje anglické tradice (Bára Štěpánová), neustále se snaží americké přistěhovalce upozorňovat na to, že na zámku opravdu straší, a aby dodržovali anglické tradice, které američtí přistěhovalci mají za absolutní zbytečnost . Vznikají díky tomu legrační situace. 

 

Martin Pošta 
- v mládí navštěvoval lidovou školu umění, hrál na housle a trombón
- v roce 1984 zpíval se skupinou Laura a její tygři, po odchodu „naskočil“ do muzikálu Drákula
- hrál v mnoha dalších muzikálech jako třeba Drákula, Johanka z Arku, Monte Cristo, Kleopatra, Mefisto, Excalibur, Hamlet, Angelika, Kat Mydlář, Carmen, Doktor Ox atd.
- dnes se věnuje i koučinku, je držitelem certifikátu CPC mezinárodní federace koučů

Je pro vás složité hrát venku?
Spíš bych řekl, že je to jiné. Hlavně v tom, že jsme závislí na počasí. Na druhou stranu hrát na nádvoří je super, kulisy máte dané prostorem nádvoří zámku. Jako strašidlo se například zjevuji v různých oknech nebo ochozech zámku, vždycky najdeme místo, kde bych se mohl zjevit. Zvyklý na to sice nejsem, na druhou stranu, když jsme jezdili s kapelou Laura a její tygři, také jsme samozřejmě hráli venku. Nevím, jestli se to dá srovnávat, ale prostě divadlo pod širým nebem a ještě k tomu na nádvoří zámku je parádní.

Máte za sebou strašnou spoustu muzikálových rolí. Přesto, nemrzelo vás někdy, že jste si nevyzkoušel i sólovou dráhu?
Já se přiznám že takové ambice jsem nikdy neměl. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Jsem týmový hráč a mě vždycky bavilo hrát například v kapele a být součástí celku. Dokonce jsem opustil takové věci jako vystupovat na firemních večírcích, protože mě nebavilo zpívat převzaté věci na half playback. Ačkoli je to výborný zdroj peněz, o tom není sporu.

Co mít vlastní písničky a ty potom zpívat?
Bohužel nemám prakticky žádné hudební vzdělání. Dokonce ani herecké. Chodil jsem do lidové školy umění, hrál jsem na housle a později na trombón. Takže ano, když jsem byl mladší, nějakou píseň jsem napsal i s textem. Nemyslím, že by to bylo úplně špatné, ale nikdy jsem si neřekl, že je to tak dobré, abych s tím chtěl dále něco dělat. Ale zpívat své vlastní písně by mohl být důvod vydat se na sólovou dráhu. Pak je možné sdělovat své pocity své názory a podobně.

Čím je muzikál jiný,než třeba už zmíněné vystupování s Laurou?
Jste v roli, to je na muzikálu i činohře krásné. Tím jste, na rozdíl od koncertu rockové kapely, omezen kulisami, kostýmem, scénářem, režií. Tedy jsou jasně dané mantinely, ve kterých však máte svůj prostor. Jde o to, jak vy sám ho vyplníte. Co do role vložíte, to se na jevišti odehrává, každá jedna role má vlastní charakter. Právě to mě na herectví fascinuje. Když „to“, myslím tím ten daný charakter, někde v sobě nemáte, není možné tu roli zahrát tak, aby vám ji diváci uvěřili. Musíte sáhnout někam dovnitř, zalovit v sobě, najít ten daný charakter a vyndat ho na svět. Když ho najdete a vyndáte, pak je každý pohyb, každé gesto uvěřitelné. 

Máte někdy problém tento charakter najít?
Jistě, čas od času to přijde. Když jsem hrál například v muzikálu Producenti v Hudebním divadle Karlín, měl jsem tam roli Rogera de Brise, což byl homosexuální režisér. A tam jsem opravdu problém měl. Přehrával jsem. Byl jsem příliš sladký, přeháněl jsem ta známá ženská gesta rukama. Ale nakonec se mi to povedlo. Nechci říct, že bych byl homosexuál, to v žádném případě. Ovšem našel jsem to, co jsem potřeboval. Nebylo to sice uvěřitelné, ale zase docela komické a ten muzikál je komedie, takže se to sneslo. Toho jsem tedy využíval. Zase bych ale podotknul, že já nejsem vzděláním herec, ke všemu, co tu říkám, jsem si musel dojít sám a ani nevím, jestli to, co říkám, je pravdou. Jsou to jen mé zkušenosti s herectvím. Nejvíc mě naučil pan režiser Josef Bednárik, jsem mu za to moc vděčný. Stali jsme se přáteli a jednou mi řekl: „Maťo, ty si ako húsle, na ktoré ja môžem zahrať.“ To pro mne byla velká pocta.

Jsou Češi muzikálový národ?
Jo, myslím si, že jsme muzikálový národ, jestli tedy něco takového existuje, protože po celém světě je muzikál velice oblíbený. Je neuvěřitelné, kolik titulů se hraje v Praze i mimo Prahu. A všechna divadla se uživí, lidi prostě muzikály milují. Je pravda, že když jsme kdysi začínali s Drákulou, tak jsme hráli od pondělka do neděle, v sobotu i v neděli dvakrát. Devětkrát týdně. Dnes se hraje většinou pátek, sobota, někdy i neděle, někdy čtvrtek. V té době se taky hrály pouze Drákula a Jesus Christ Super Star. Ono není snadné v jeden den zaplnit všechny možné divadelní sály. Jsme sice muzikálový národ, myslím si však, že stále v původní tvorbě, děláme něco jako „český muzikál“. Zvláště moje generace. Dokážeme zazpívat i zahrát, ale s tancem je to už složitější. I když je pravda, že se na české muzikálové scéně již objevují opravdoví muzikáloví herci, kteří vycházejí z muzikálových škol. Rozdíl mezi mladými muzikálovými herci a mou generací je, myslím si, vidět. Zatímco pro mě je například dřina nazkoušet tanec o dvou, třech minutách, tak mladí přijdou a prostě to udělají. Je u nás ještě spousta muzikálových herců, kteří se o tanec raději ani nepokusí. Rodí se však muzikálová základna, která už může konkurovat světu.

Miluju les. Možná právě proto, že tam je možné velmi snadno prožívat přítomný okamžik „tady a teď“. Člověk může být šťastný, jenom když je v přítomném okamžiku. Jakmile mu utečou myšlenky do budoucnosti, tak se projeví strach „co když se stane, co když udělám chybu, jak to dopadne…“ Les vytváří prostředí, že člověk, pokud chce, může vnímat detaily. Já to dělám tak, že si lehnu do trávy nebo jehličí a dívám se do nebe, do korun stromů. Nemyslím na nic a zaposlouchám se do zvuků lesa, v tu chvíli se po celém těle rozlije klid. Tohle miluju. A pak samozřejmě sbírání hub.“

Jak je možné, že se na scéně držíte už tak dlouho? Přitom nejde o žádné „štěky“, ale velké role...
Popravdě ani pořádně nevím. To je zřejmě otázka pro ty, kteří mě obsazují. Snad je to o daru, který mi byl dán a zároveň jsem zřejmě na jevišti uvěřitelný. Technika, zpívání, hraní, tancování, všechno to bylo o cestě, kterou jsem si sám vyšlápnul, tím, že muzikály dělám a pořád se učím. A to mě moc baví. Vždy mě baví především cesta k výsledku, na které je pořád se co učit.

Když hrajete víc představení zároveň, neplete se vám někdy text?
Naštěstí ne. Když si obléknete kostým, postavíte se do kulis, tak vám to nastaví jasnou linku, jasný scénář, všechno. Navíc když danou roli zpíváte často, vše si zautomatizujete. Máte naučené věci, které máte provést a kdy je udělat. Někdy se vám to podaří lépe, někdy hůře. I podle toho, jakou máte zrovna náladu. Ale nikdy nejdete pod laťku, kterou jste si nastavil, to už by nebylo profesionální. Divák ani nepozná, jestli jste ten den byl dobrý nebo horší, je to spíše o vašem pocitu

Existuje ještě něco jako vaše vysněná role? Po tom všem, co už jste odehrál...
Vysněná role ne. Já potřebuji, abych se v roli a především v prostředí, ve kterém pracuji, vždycky cítil dobře. Před sedmi lety jsem ze showbyznysu odešel, protože jsem vyhořel. Bral jsem jakoukoli roli kvůli penězům, byl jsem obětí toho, abych vydělal peníze, dostával jsem se do situací, kde jsem být nechtěl, dělal jsem věci, které jsem dělat nechtěl. Poučil jsem se z toho a mohl jsem se do showbyznysu vrátit. Zrovna nedávno jsem odmítl roli, která měla potenciál, že se bude hrát rok i dva, že PR, kterou každý účastník showbyznysu potřebuje, bude kromě jiných postavené i na mně, protože šlo o velmi zásadní roli, šlo opravdu o krásnou roli. Ale prostředí mi nesedělo. Nesedělo mi, jakým způsobem se v tom divadle zachází s herci. A já si před sedmi lety slíbil, že v takovém prostředí hrát nebudu, že prioritou je to, abych se cítil dobře.

Bylo pro vás těžké se vrátit po letech zpět do showbyznysu a s čistou hlavou se znovu věnovat práci?
Rozhodně ano. Když jsem odcházel, vůbec jsem netušil, co budu dělat. Již několik let na sobě pracuji, snažím se vědomě osobnostně růst, tak jsem investoval peníze a nastudoval koučink. Tedy spíše nástroje koučování. On koučink se nastudovat nedá, je to podobně jako s herectvím. Herecká škola vám dá nástroje herectví, ale studujete ho do konce života. Koučink a vše kolem něho, tedy jak funguje mozek, jak naše myšlenky vytváří realitu, ve které žijeme, a jak jsou myšlenky provázané s emocemi, mě opravdu chytil a začal mě moc bavit. Jenže asi po třech letech mi zároveň začaly chybět jeviště a muzikály a samozřejmě také peníze. Protože koučink mi sice nějaké peníze přinesl, ale ne tolik, kolik jsem reálně potřeboval. Srovnal jsem si hodnoty a do showbyznysu se vrátil.

A je to tedy lepší?
Ano. Dnes vím, co potřebuji, abych se ve svém životě cítil dobře. Peníze nejsou na prvním místě, i když jsou velmi zásadní součástí. Rád přijímám například i menší role, když si je mohu vystavět tak, aby získaly větší význam, než jaký jim dává dramaturgie. Bez mučení však přiznávám, že jako ve všem i zde funguje „sejde z očí, sejde z mysli“. Jakmile jsem odešel, všichni na mě zapomněli – producenti, režiséři, fanoušci, diváci, novináři. Jako byste nebyl, neexistoval. Protože si všichni řekli, on už je jinde. Musel jsem si tedy začít znova cihličku po cihličce budovat muzikálové jméno a přesvědčovat všechny, že stále mám co na jevišti ukázat. 

Koučink je teď hodně moderní, co je to podle vás?
Jednoduchá otázka, ale složitá na vysvětlení. Vlastně je převzatý ze sportu, jde o to, že od malička máme své kouče ve svých rodičích a tak se trénujeme s nimi, od určité chvíle se začínáme trénovat sami a dosahujeme nějakých výsledků. Jenže velmi často dojdeme do bodu, kdy potřebujeme pomoci, abychom výsledky zlepšili. Stejně jako sportovec si najme kouče, je možné si pro naše lepší životní výsledky najmout osobního kouče. Kouč klientovi pomůže podívat se na životní situace, ve kterých se nachází, z nejrůznějších úhlů pohledu. V žádném případě to není o radách. Kdyby kouč radil, tak klientovi navrhuje svůj způsob řešení, které pro něj nemusí být to nejlepší. Je třeba, aby si klient sám řešení hledal a našel jej. K tomu existují takzvané koučovací nástroje. Je to o tom, aby se klient na situaci k řešení podíval ze všech stran, viděl ho například jako na filmovém plátně. Nebo z nadhledu jako z balónu. Takže koučování je o tom pomoci člověku dívat se na věci z odstupu nebo nadhledu. Klient si musí uvědomit, kde chce být. To je alfa a omega všeho, mít vizi a jít za ní. Říct si, že například za rok chci být tam a tam, chci mít takový nebo makový život. Člověk vždy řeší jen čtyři oblasti: práci, peníze, vztahy a zdraví. Nic jiného. A pokud se v jedné z nich necítí komfortně, má narušené i ostatní oblasti. Takže je důležité si říct, kde v těchto oblastech chci být. Čím více bude vize konkrétnější, tím lépe.

Takže jde o hodnoty? O uvědomění si, co je pro nás v životě důležité?
Přesně tak. Každý máme určité životní hodnoty a pokud je nenaplňujeme, tak žijeme v dilematu. Děláme to, co dělat nechceme, jsme v tom, v čem být nechceme. Já jsem si také musel uvědomit své hodnoty vůči showbyznysu. A teď je třeba je naplňovat. Vstoupit na cestu a po ní jít. Samozřejmě je to především o vztahu k sobě. Je to o tom, jak moc se máme rádi, jaké máme sebevědomí i sebedůvěru, jak moc o sobě víme, že jsme dobří, co je pro nás důležité, tedy znát své životní hodnoty atd. 

„Jestli čtete, tak vám doporučuji knížku Moc přítomného okamžiku, napsal ji Eckhart Tolle. Já se svým osobním rozvojem začal, když mi bylo 33 let. Spoustu věcí jsem měl načtených, ale nedělal jsem je. Byl jsem Pan Chytrý, ale nic se nedělo, pořád jsem žil mrzutý život. Až když jsem na sobě začal opravdu pracovat, na vztahu k sobě samému, věci se začaly otáčet.“

To ale asi není jen tak, ne?
Je dobré si uvědomit, že žijeme v návycích. Všemu, co děláme, jsme se naučili a zautomatizovali. Všechno, co děláme, děláme tak, jak jsme se naučili odmalička. Například chůze je návyk, jak uchopit skleničku je návyk, jak ji nalít je návyk. Řízení auta je návyk. Stejně jako jsou tyto mechanické návyky, tak jsou i návyky o rozhodování. V tu chvíli neexistuje svobodná volba. Tisíckrát řeknete „udělám to jinak“. Ale přijde konkrétní situace a vy jednáte v návyku stejně jako už několikrát před tím, a to do té doby, dokud nezískáte odstup nebo nadhled a vy tu celou situaci neuvidíte z jiného úhlu pohledu. Takže abyste se mohl posunout tam, kam potřebujete, je třeba vědět, kde chcete být, jaké jsou kroky k tomu, abyste toho dosáhl; ve velké většině případů jde o nahrazování návyků, tedy dělat věci jinak než doteď, ale jde i o emoce apod. V podstatě a zjednodušeně jde o to, že si řeknete, kde chcete být, a nastavíte si cestu, jak toho dosáhnout, co musíte změnit ve vztahu k sobě samému, a pak se na cestu vydat. Teprve když začnete dělat věci jinak, tak se někam posunete. Nejde to lusknutím prstu, je to krok za krokem. 

Dobře, ale není to trošku luxus? Vystoupit z komfortní zóny a zvolit si jinou cestu s tím, že riskuji ztrátu zaměstnání apod.?
To jsem přesně udělal před sedmi lety já. A přesně v této chvíli se projevuje to, že kouč nemůže radit, protože ten způsob řešení, který jsem udělal já, nemusí být vhodný pro každého. Je to o tom, že můžete cokoli. Člověk se dá dělit v ohledu osobního růstu na oběť okolností nebo tvůrce svého života. Oběť okolností se vyznačuje tím, že si neustále stěžuje. Říká, že za to, že se necítí dobře, mohou například peníze, práce, počasí, děti, partner, šéf v práci a tak dále. Taková oběť okolností si stěžuje na to, že musí žít svůj utrápený život kvůli okolnostem a to okolí obviňuje. Jednou je moc zima, jindy moc horko, teď na to nejsou peníze, nemůžu kvůli dětem apod. Stále vymýšlí, proč něco nejde, a tak na změnu ve svém životě reaguje slovy nemůžu, nejde, nechci. Tvůrce si naopak nestěžuje. Tvůrce ví, co chce, zná své životní hodnoty a udělá. Pokud chceme žít plnohodnotný život, je třeba naplňovat hodnoty. Když někdo například žije v tom, že má dilema v práci, v partnerství, v penězích nebo ve zdraví, nenaplňuje svoje hodnoty, dělá, co dělat nechce, nebo je v něčem, v čem být nechce. Pak je třeba uvažovat o tom, kde chci být za rok, za dva. A co pro to musím udělat. Nemusí jít o razantní řešení, jak jsem to udělal já. Já si také dnes uvědomuji, že jsem tenkrát mohl jednat jinak. Mé rozhodnutí fakt hodně bolelo, když jsem odešel a byl bez příjmu peněz. Na druhou stranu, bolest je výborný nástroj k osobnímu růstu, říká se: Nouze naučila Dalibora housti. Ale k tomu, abyste ve svém životě něco změnili, musíte udělat přesně to, co se vám dělat nechce. To, co prožíváte dnes, prožíváte díky tomu, jak jste se rozhodoval v minulosti. A teď se rozhodujete o tom, jaká bude vaše budoucnost. Potřebujete vnitřní motivaci. A to už by bylo na další přednášku o vnitřní a vnější motivaci, hihi.

Vy si jste jistý, že jste na správné cestě?
Ano, jsem na cestě, o které nepochybuji. Nejlepší indikátor je ten, že se cítíte svobodně a dobře. Vztah k sobě, je to nejdůležitější, co vám vytváří váš spokojený nebo nespokojený život. Proto, abych vytvářel a udržoval si vztah sám se sebou, stále něco dělám. Když si uvědomíte své životní hodnoty, teprve pak poznáte sami sebe a kým opravdu jste. Třeba předloni jsem byl na Camino de Santiago, což je Svatojakubská pouť. Ušel jsem 350 kilometrů sám pěšky. Paráda. Jste tam jen vy a vy. Jste tam sám se sebou. Povídal jsem si sám se sebou, uvědomoval si svoji sílu, svoji odvahu, své strachy, spoustu věcí jsem se o sobě dozvěděl. Následující rok jsem vyrazil s přítelkyní. Ušli jsme 160 kilometrů a uvědomili jsme si mnoho o našem vztahu. Letos jsem chtěl jít tisíc kilometrů, což je z Pyrenejí, jenže to chce 32 dní. Zatím jsem je nenašel kvůli práci, ale na tuhle pouť se moc těším. 32 dní být na cestě jen sám se sebou. To je prostě nádhera. Mnoho lidí nedokáže být sám se sebou třeba jen týden. Utíkají ze vztahu do vztahu jen proto, aby nemuseli být jen sami se sebou. To je podle mne velká škoda, kterou páchají sami na sobě. 

A nějakou alternativu místo toho máte?
Když jsem nenašel 32 dní, rozhodl jsem se letos pro pobyt ve tmě. Být sám se sebou potmě. Je to na sedm dní, vydržel jsem tam bohužel jen tři a půl dne. Dostal jsem tam panickou ataku. Přestal jsem dýchat, nešlo to. Dnes už vím, proč se to stalo, takže tam půjdu zas. V té tmě se rozpouští vaše ego. Ego je vlastně něco jako prostor, který odděluje vás od okolního světa, to je samozřejmě velmi zjednodušeně řečeno, a tma tento prostor zruší. Ego má potřebu existovat, a tak se brání a brání se jak jinak než strachem. Podle toho, co vím, tak každý, kdo absolvoval pobyt ve tmě, měl zhruba po třech dnech nějaký zážitek spojený se strachem, který má za úkol vás z té tmy vyhnat. Podle mých informací to má každý jinak, někdo může například vidět démony, přízraky, kteří by mu mohli ublížit, já měl panickou ataku. Ego nade mnou vyhrálo, ale to je výborná zkušenost a já jsem za ni vděčný. Teď vím, jak se sebou pracovat, aby se to už nestalo, proto tam půjdu znovu.

Nejste tak trochu sobec, když mluvíte o tom, že jde hlavně o vás, o vaši pohodu a vyrovnanost?
Ano, říkám, že nejdůležitější vztah je ten, který máte sám k sobě. Říkám, že vy jste ten nejdůležitější člověk ve vašem životě. Spousta lidí žije v myšlenkové mapě, návyku nebo programu (vše je to samé), že pokud já ve svém životě sám sebe postavím na první místo, tak jsem sobec. Ale sobecké to není. Pokud budete šťastni vy, budou i lidé ve vašem okolí. Teprve pak mohu štěstí předávat dále. Pokud jsou ve vašem životě důležitější lidé, než jste vy, pak nemůžete naplňovat své hodnoty, ale naplňujete hodnoty všech lidí, které máte před sebou.

Taková cesta je ale přeci nekonečná...
Přesně tak, a ta cesta je podle mne zdroj štěstí. Pociťuji štěstí, když mi nejde o výsledek, ale pracuji na tom, abych se cítil dobře. Jinak řečeno, jsem na cestě. Jdu stále dopředu a vím, kam směřuji. To je pro mne důležité, protože když nemám směr, nemám ani cestu. Podobně jako na tom Caminu de Santiago. Šel jsem etapu do hor 30 km, už jsem nemohl, byl jsem fyzicky hodně unavený. Když mi myšlenky utekly do výsledku, tedy kdy už tam budu a kolik to je ještě kilometrů do cíle, necítil jsem se dobře. Ale když mi nešlo o to, kdy budu v cíli, tedy o výsledek, vnímal jsem jen cestu, cítil jsem se dobře. Abyste mohl vnímat cestu, je třeba dostat se myšlenkami do stavu „tady a teď“, do přítomného okamžiku. Do tohoto stavu, který jako jediný vám přináší spokojenost, vám pomůže, když se soustředíte na detaily. Takže já si na té cestě do hor, kdy jsem toho měl opravdu dost, zpíval, sledoval kamínky nebo si počítal. Ale pozor, když počítáte, je třeba odečítat třeba od sta! Když počítáte dopředu, tak nejste „tady a teď“, protože to děláte automaticky a myšlenky vám zase utečou do výsledku, tedy do budoucnosti a vy se opět necítíte dobře . Když počítáte pozpátku, začne to fungovat. Najednou jsem se cítil dobře, uvědomil jsem si, že se k cíli přibližuji každým krokem.