Jordan King: F1 je hlavně o politice. Vím, že tam patřím, ale nikdy se tam nedostanu

Na první pohled je Jordan King typickým zástupcem aktuální generace mladých závodníků. Po prvních krůčcích v motokárách vedla jeho cesta přes britskou Formuli Renault do Evropského šampionátu Formule 3, pak logicky do GP2 a letos jezdí ve Formuli 2. Má za sebou i volný trénink s vozem F1. Takovým životopisem se může pochlubit více mladíků, Jordan je však v mnoha věcech jedinečný.

16.09.2019 - 07:00  
První sezona ve Formuli 3: Jordan ve voze Traeevora Carlina na Hockenheimringu roku 2013
Zobrazit fotogalerii (23)

Jordane, jak a kdy jsi "přičichl" k motorům?
Byla to náhoda. K jedenáctým narozeninám mi rodiče darovali jízdu na motokárách. Mně a mým kamarádům se to moc zalíbilo. Od té doby jsme i jejich narozeniny slavili za volanty motokár. Já chtěl ale více...

Co na to rodiče, když jsi začal závodit profesionálně?
Rodiče i sestra mne vždy plně podporovali. Měl jsem v tom ohledu štěstí.

I když jsi již vyzkoušel hodně kategorií motoristického sportu, mnoho let jsi strávil především s týmy Carlin a MP...
Jsem prostě loajální člověk. Za holandskou stáj MP jsem jezdil již ve Formuli Renault, znám je tedy dobře. Proto jsem teď u nich i ve Formuli 2. Pokud jde o Carlin, tak Trevor Carlin měl svého času ve Formuli 3 ten nejlepší tým a jezdit za něj byla radost. Také u Racing Engineeringu jsem byl dva roky – myslím, že být s týmem kratší dobu nedává smysl. Snažím se plánovat starty v mistrovstvích vždy s jedním učebním rokem a pak s dalším „naplno“.

Svého času si člověk mohl všude přečíst, že tvůj otec uvažoval o koupi tehdy těžce zkoušeného týmu Manor-F1?
Ne, to jsou a byly jen fámy. Není na tom ani špetka pravdy. Skutečností ale je, že jsem s Manorem jednal a byl jsem opravdu blízko dohody o pevném kokpitu Formule 1.

Letos Jordan King stihl mezi závody Grand Prix i starty ve 24hodinovce v Le Mans (Jackie Chan Racing) a na oválu v Indianapolisu (Rahal-Letterman-Lanigan Racing). To, co dříve zmákli jen velikáni typu Maria Andrettiho, Dana Gurneye nebo Jochena Rindta, si 25letý Brit „zařizuje“ tak nějak ve vlastní režii. 

Formule 1 byla vždy tvým velkým snem?
Ano. Všechno mé usilí, čas a sny směřuji touto cestou. Od roku 2016 je mi ale jasné, že se to nikdy nestane. Kolem Formule 1 rozhoduje do obrovské míry politika a ta asi není má silná stránka.

V roce 2018 se zdálo, že jsi Evropu nadobro opustil a zakotvíš v USA?
Ano, plánoval jsem, že to natrvalo zkusím v IndyCarech. Odstěhoval jsem se tam a chtěl jsem odstartovat novou kapitolu kariéry. Pro první sezonu jsem měl dohodnuto s Edem Carpenterem, že za jeho tým pojedu všechny silniční okruhy a on ovály. Koncem roku se ovšem ukázalo, že se mi nepodaří najít místo na profesionelní úrovni i pro kompletní sezonu 2019.

Tak zpět do Evropy...
Viděl jsem tu jisté možnosti. Koncem ledna jsem si domluvil starty ve WEC a v Le Mans s týmem Jackieho Chana. Hned poté jsem s MP dohodl starty ve Formuli 2.

Jet letos v Indianapolisu jsi plánoval dlouhodobě?
Ne. V zimě jsem si jako hlavní cíl předsevzal start v Le Mans. Miluji ale prostě závodění a rychlou jízdu v čemkoliv a když mi v únoru zavolali, že by tu byla příležitost startu v Indy 500, tak jsem se jí hned chopil.

Musíš trávit strašně hodně času na letištích a v letadlech...
Zatím to snáším. I když by nebylo špatné, kdyby někdo konečně přišel na to, jak funguje teleport. Byl bych jeho prvním a nejlepším zákazníkem!

Kdo organizuje tvůj kalendář a stará se o lety, hotely a podobné věci?
Nemám žádnou sekretářku ani manažera. Svůj pohyb po světě koordnuji sám a hotely většinou zažizuje tým.

A sponzoři?
I ty si hledám sám. To je prakticky nepřetržitý úkol.

Můžeš výborně porovnat závody v Evropě s USA a všechno kolem...
Skutečností je, že je „svět pořád menší“ a těch ohromných rozdílů ubývá. V Americe na to ale přesto jdou organizačně jinak. Jejich přístup je prostě mnohem uvolněnější. To je vidět i na tom, kam všude pustí fandy. I když musím přiznat, že někdy rušilo, když ti po boxu pořád běhali cizí lidi. V Evropě jsou závodní podniky mnohem intezivnější, delší a náročnější. S nadhledem shrnuto vidím v Americe v závodech přeci jen ještě spíše zábavu. Nechci tím ovšem říct, že by to tady v paddocku lidi nebavilo. Liberty se snaží situaci ve Formuli 1 zlepšit. Pořád je to ale sport bohatých a slavných.

Jak na tebe zapůsobil Indianapolis Speedway, pověstný Brickyard?
Nebyl jsem přehnaně ohromen. Možná, že se tam některým lidem nelíbilo, že jsem hned nepadl na kolena a nelíbal „Yard of bricks“. Přesto před nimi smekám. Vidět těch 300 000 lidí na tribunách a uvědomit si, že jsem částí té show, bylo opravdu dojemné. Jejich show ve městě před závodem je také velkolepá. Umí prostě takové podniky organizovat a také si je užívat.

Tomáš Enge svého času popisoval, že ho čtvrť Indianapolisu, ve které bydlel, tak nějak adoptovala za svého...
Jako jezdec jsi tam opravdu někdo a znali mě tam i na ulici, když jsem ráno šel pro housky. Indianapolis prostě tím závodem žije. No, a když tam vyhraješ, tak jsi nadosmrti hrdinou. Američané jsou prostě schopni úplně jinak celebrovat úspěch někoho jiného. Mají jednoduše společně s ním radost. U nás je to úplně jinak. V Evropě každý jen čeká na to, že nějaký favorit selže. Víš, co je v Anglii zaručeně na první stránce novin? Přeci když kriketový tým prohraje – ne když zvítězí. Američané asi proto tak freneticky slaví své hrdiny, protože pro ně dějiny začaly teprve rokem 1776. My bychom asi s oslavováním hrdinů posledních 5 000 let měli co dělat.

Autor tohoto článku navštívil více než 150 Velkých cen. Závodní kariéru začínal v německém seriálu Formule Ford na Salzburgring. Tehdy vyhrál jistý Michael Schumacher, který který debutoval ve stejné sezoně. Roman ale vždy vzhlížel ke Grahamovi Hillovi, kterému se jako jedinému člověku v historii motorsportu podařilo vyhrát "velký tripple": Grand Prix Monaka, 24h Le Mans a Indianapolis 500. Romanovi se to podařilo jako novináři. Své příspěvky publikoval po celém světě, nyní je posilou našeho týmu.

V Indy jsi byl na oválu nováčkem. Jak se ti podařilo se zam zabydlet?
Pravdou je, že jsem potřeboval celé dva dny tréninku, než jsem našel pořádnou rychlost. Takuma Sato a Bobby Rahal mi při tom moc pomohli. Jezdit podél zdi rychlostí 400km/h je opravdu něco, na co si člověk musí zvyknout.Cítíš to ale jenom, když se zaměříš na nějaký pevný bod kolem trati. Když se řídíš podle jiných aut, tak tu rychlost ani nepoznáš, vždyť se všichni pohybují tak nějak stejně rychle. Kvalifikace byla nervák. Šlo o každou maličkost, o každé malé zrychlení.

Máš vztah k historii závodů, setkal ses tam s jejich legendami a navštívil jsi muzeum v Indianapolisu?
V muzeu jsem bohužel nebyl, na to jsem neměl čas. Ani s jejich legendami jsem se nesetkal. Já prostě nevyrostl s motorostickými idoly. Mezi závodníky jsem neměl žádný vzor. Mými idoly byli fotbalisti. Ve třinácti letech jsem se jednou setkal s Davidem Beckhamem. To bylo něco, co do smrti nezapomenu!

Motorsport tedy nebyl vždycky tvou jedničkou?
Mým cílem bylo stát se profesionálním sportovcem. Věnoval jsem se typicky anglickým sportům, jako je rugby, kriket a fotbal. S velkým úspěchem. Ve všech jsem byl výjimečně dobrý a dostal jsem sportovní stipendium. Ve čtrnácti jsem si ale zlomil klíční kost a na čas jsem nemohl dělat nic. Bylo to klíčové období, ve kterém jsem poznal, co mi chybí nejvíce. Nebyly to míčové hry, ale motorsport. Kontaktní sporty jsem od té doby přestal provozovat. Mimo závodění se teď věnuji cyklistice a triatlonu.

Zaměstnáváš trenéra nebo physiotherapeuta?
Ne. Myslím, že o tématu přípravy a kondice vím své a také vím, co mé tělo potřebuje. Jezdím hodně na kole a před týdnem jsem absolvoval triatlon ve Francii.

Jak hodnotíš svou sezonu 2019?
Hodně kladně. Ve WEC jsme v Sebringu vyhráli a v Le Mans jsme až do defektu také sahali po umístění na podiu. Šílená byla jízda ve sněhu ve Spa. S výsledkem v Indianapolisu jsem také spokojen. Tam už je ohromný úspěch se vůbec kvalifikovat. V závodě jsem pak měl malou nehodu při zastávce v boxech. Ohledně Formule 2 si nedělám iluze. Jsou tady větší týmy jako ART, Prema a DAMS, které mají více finančních možností a lepší technické zázemí. Držet jejich tempo je jen příležitostně možné. Jsem spokojen s tím, čeho jsme dosáhli. Myslím, že jsme dost rychlí. Hlavně třetí místo v Baku bylo moc dobré.

V Maďarsku jsi celý sprint jezdil na čtvrtém místě těsně za Sette Camarou. V cíli jsi mi řekl, že prostě nešlo ho předjet. Není tato charakteristika vozů demoralizující?
Takové to tu prostě je. Vládne strašná vyrovnanost. V kvalifikaci často dělí celé pole jen 1,5s. Pak rozhodnou tyhle detaily mezi týmy a všechno – i pořadí – je prostě do velké míry dáno. Problémem je, že je toho tolik regulováno a nikdo nemůže nějakým vlastním nápadem udělat skok kupředu.

Ve které sérii vládne největší konkurence?
Jednoznačně ve Formuli 2 a F1. Je to tím, že auta jsou tak podobná a pravidla ti svazují ruce najít technické výhody, jak jsem už říkal. V Americe to jsou také velké týmy jako Penske a Ganassi, kdo je pořád vepředu. I menší stáje ale mají možnost někdy najít trik, jak se posunout na špičku a pravidelně se stává, že se blýskne i outsider.

Co považuješ za největší den své sportovní kariéry?
Start s Formulí 1 ve volném pátečním tréninku v USA roku 2016. Být součástí Grand Prix, to bylo přesně to, o čem jsem od 11 let snil. Byl to velmi zvláštní okamžik. No, a o pak mé vítězství v Silverstone v GP2 roku 2016. Tenkrát tam se mnou bylo kolem čtyřiceti přátel a hostů včetně mé rodiny.

A co bylo tím nejhorším okamžikem?
Když jsem přišel na to, že se asi nikdy nedostanu na start závodu Formule 1. To byla velmi hořká pilulka, jejíž pachuť cítím ještě dnes. Do toho cíle jsem vložil tolik energie a emocí. Často nad tím přemýšlím. Myslím si totiž, že do kokpitu F1 patřím. Stejně tak si to ale myslí asi kolem stovky dalších talentů, kteří to nikdy nedokázali.

Mimochodem talent. Kdo z tvých soupeřů tě nejvíce zaujal?
Byl to Tom Blomkvist. Ten mi dal nejvíce zabrat. Přesto jsme si u Carlinu ve Formuli 3 výborně rozuměli. On je přesně takový případ: patří do Formule 1.

Je paddock Grand Prix dobrým místem pro nalezení přátel?
Myslím, že ne. Já zde nemám žádného. Závodní víkendy trávím podle svého. Kamarády mám doma, když se vrátím z dráhy.

Co plánuješ pro sezonu 2020?
Přesně to ještě nevím, chci ale závodit jako profík až do mých čtyřicátin. Možná i trochu déle.

Nemáš tedy mimo závodění žádný plán B?
Ne. Repton School jsem ale ukončil s výborným prospěchem, takže si nedělám starosti, že jednoho dne uživím rodinu...