Tereza z Davle: Barvu neumím vnímat. Pořídila jsem si dům, kde je všechno černobílé

Ženské akty jsou ve většině výsadou mužů - fotografů. Zdá se, že právě oni mají ten správný pohled na krásu ženského těla. Fotografka Tereza z Davle je ale výjimkou, která toto pravidlo potvrzuje. Ovšem v jejím repertoáru je toho mnohem více. Nakonec posuďte sami...

07.10.2019 - 16:00  
Fotografka Tereza z Davle se specializuje na akty
Zobrazit fotogalerii (3)

Jste samouk, přesto jste se dostala na špičku mezi českými fotografy. Co vás přivedlo k zájmu o fotografii a hlavně potom k aktům, které tvoří většinu vaší tvorby? 
Jsem přesvědčená, že mě k fotografování a vlastně i k aktům přivedky geny a pak samozřejmě také náhoda. Měla jsem pradědu akademického malíře, který maloval hlavně portréty - jde o kolínského rodáka Františka Víta Blažka - a můj děda byl vyučený fotograf, který také fotil akty. Mým původním záměrem rozhodně nebylo fotit právě takové snímky. Stalo se to vlastně náhodou už v době, kdy jsem začínala fotit v mých devatenácti letech. Přišla za mnou moje kamarádka se žádostí, abych ji nafotila. Hned na první focení se ale svlékla s tím, že chce akty pro svého kluka. Snímky se jí líbily, ukázala je i ostatním kamarádkám a ty potom přišly také. Z těchto fotografií potom vznikla moje první výstava. 

Takže jste vlastně modelky nemusela hledat, ony si našly vás…
Byly to moje kamarádky, které za mnou přišly, protože věděly, že jsem si koupila fotoaparát. Já jsem v té době ještě nevěděla, co chci fotografovat, zkoušela jsem různá témata, ale protože se kamarádky přede mnou nestyděly a svlékaly se, tak jsem začala v podstatě ze srandy fotografovat právě akty. Kamarádky navíc pracovaly v jedné kavárně v centru Prahy, a protože byly se snímky opravdu spokojené, ukázaly je také majiteli, kterému se také líbily a slíbil, že když nafotím ještě tři modelky, uspořádá z mých fotografií výstavu. A tak to vlastně celé začalo, to byla moje první výstava aktů.

Tereza z Davle se narodila v roce 1975 a fotografovat začala ve svých osmnácti letech. Jako samouk se propracovala na špičku mezi českými fotografy a její akty byly k vidění na mnoha výstavách. Namátkou lze jmenovat expozici Neue Mädchen v Alšově jihočeské galerii, Hlubiny andělských duší v Dusíkově divadle v Čáslavi, Portmoneum v Muzeu Josefa Váchala v Litomyšli, Slané ženy v Baťově institutu ve Zlíně atd.

Od doby vaší první výstavy v pražské kavárně bylo jistě mnoho dalších. Ale vystavujete na nich pouze akty? 
Jsou to akty, ale různé. Teď například mám výstavní kolekci, kterou jsem fotila před dvěma lety a která již visela v Alšově jihočeské galerii na Hluboké. To byla focená výstava přímo pro tyto účely. Kurátor té výstavy ale chtěl udělat lehce netradiční pohled na ženské akty a vlastně i na moji práci. Některé z těch fotografií proto nejsou typicky “moje”, tedy prvoplánově sexy. Snažil se, aby tam nebylo tolik doplňků a korzetů, které jsem měla na minulých výstavách. Expozice, o které mluvím, je tedy více přírodní, ženy nemají nalakované nehty a nemají na sobě krajky a tak podobně. Je to určitá změna v pojetí mých aktů. 

Na vašich výstavách jsou vidět jen černobílé fotografie, barvy ve fotografii jste zavrhla? 
Nejen ve fotografii - já barvu zkrátka neumím vnímat. Mám ráda i černobílé filmy, nedávno jsem si pořídila nový dům a i tam mám všechno černobílé - černé dveře, bílá okna… Zkrátka je to hodně grafické. Když je někde moc barev, tak mě to ruší a stejně je to i u fotografií. Myslím si, že černobílé fotografie jsou pro moji tvorbu to pravé. Kromě toho, že při své tvorbě nevyužívám barvy, fotografuji na film a snímky zvětšuji v temné komoře. Nejsou to tedy žádné digitální zvětšeniny, mám ráda staré klasické procesy. Moc nerozumím moderní době ani modernímu přístupu k této práci. Neuznávám příliš moderní jednoduché procesy, vyznávám klasiku a tradiční práci s fotografií, která mi dává smysl a fotografiím zvláštní kouzlo.

Je možné spočítat, kolik času věnujete každé z vystavených fotografií? 
To samozřejmě není možné tak jednoduše určit, vždycky jde o náhodu. Mohu mít ve fotoaparátu film, je dobré světlo, projde kolem moje kamarádka, já zmáčknu spoušť, aniž by to bylo jakkoliv připravené. Vyvolám film a zjistím, že je to pěkná fotografie, která vznikla během okamžiku a vlastně náhodou. Jindy se naopak snažím připravit se na focení, přijedou holky, ale najednou zjistíme, že je špatné světlo nebo že zkrátka nenastal ten správný okamžik, ta souhra všech karet… To se pak mohu snažit jak chci, ale z takového focení na výstavu žádnou fotografii vybrat nemohu. Je to jako v jakékoliv jiné tvorbě. Aby byla úspěšná, musí se sejít několik momentů najednou, které do sebe zapadnou, a pak může být hotovo za chvíli. 

Vaše minulé snímky již viděli lidé v mnoha městech, na mnoha výstavách. Na co se vaši příznivci mohou těšit příště?
Musím přiznat, že v tuto chvíli ne. Dala jsem si trochu pauzu, protože jsem měla v poslední době práce opravdu hodně, takže mám teď období, kdy si nefotím vlastně ani pro sebe. Potřebuji se věnovat také dětem, dostavbě domu a mimo jiné také čerpání nové energie, aby po nějaké době mohly začít vznikat nové fotografie, které snad budu moci vystavovat. 

Klíčová slova:
akt