Martin Sochor: Jeden ze 70 diplomovaných žáků legendárního mima Marcela Marceaua hraje v pražském divadle

Na prknech divadla Adverte Martin Sochor "dovádí" i s Bárou Mottlovou...
Zobrazit fotogalerii (7)
 

Pár hodin francouzštiny a hurá do Paříže studovat jednu z nejtěžších uměleckých škol na světě. Bez zázemí s komunistickým režimem za zády, těsně po sametové revoluci. Blázen? Ne, Martin Sochor si "jen" plnil obrovský sen. Výzvu zvládl. Díky tomu se z něj stal významný odborník na dramatický tělesný mimus, své zkušenosti předává dalším studentům. Kdo chce, v divadle Adverte se může na vlastní oči přesvědčit, co znamená opravdové francouzské divadlo.

Energie, emoce, síla i radost ze své práce. Tak na vás působí herec Martin Sochor, když si s ním povídáte. Vlastně je jedno o čem, protože tenhle chlapík, který je momentálně v angažmá ve strašnickém divadle Adverte, se "chytne" jakéhokoli tématu. A hlavně – má k němu co říct tak, že to má hlavu i patu. Náhoda? Určitě ne.

Má toho totiž za sebou hodně, díky tomu získal přehled i jakýsi životní nadhled. Patří mezi sedmdesát lidí na světě, kdo mají diplom z mezinárodní umělecké školy v Paříži z doby, kdy ji vedl legendární mim Marcel Marceau.

Jak se to stane, jak se našinec ocitne na takové škole ve Francii?
Byla to náhoda. V té době jsem chodil na konzervatoř Jaroslava Ježka, většinu věcí vyběhal pan učitel Jiří Kaftan, zajistil možnost poslat na tuto školu přihlášku a připravil mě na zkoušku. Zkoušky jsem udělal, pak ale následoval koloběh byrokratických procedur, které to málem celé zhatily. Nakonec, díky stipendiu francouzské vlády, jsem dostal možnost na této mezinárodní škole tři roky studovat.

Strašnické divadlo – Adverte
Nové Divadlo francouzské komedie přináší nejúspěšnější hry pařížských scén. Součástí souboru je i mim Martin Sochor, který studoval herectví a pantomimu v Paříži u Marcela Marceau. Sochor kombinuje mimický projev s klasickým herectvím, příkladem je třeba jeho role v úspěšném představení Nefňuka se společností The Tap Tap na prknech Nové scény Národního divadla. Hrál v muzikálech Cyrano, Hello Dolly, Do naha, v mnoha divadelních kusech a televizních seriálech. 

Jak náročné studium bylo?
Hodně. Byli jsme i osm hodin na sále, „jeli“ jsme akrobacii, šerm, herectví. Učili nás tři pedagogové mimu, jedním z nich byl Marcel Marceau.

Když jste odcházel, uměl jste francouzsky?
Měl jsem za sebou sedm lekcí pro samouky. Ale opravdu moc jsem tam chtěl, takže jsem moc neřešil, že mluvím strašně. Pak stačilo pár měsíců, abych mluvil relativně bez problémů.

Z vašeho tehdejšího pohledu, asi se nedá vaše „pařížská anabáze“ srovnávat s možnostmi dnešních mladých lidí?
Je to nesrovnatelné, je obrovská výhoda být v Evropské unii. Málokdo z mladších lidí si dnes umí představit, jak tenkrát bylo složité zařizovat povolení k pobytu, řešit financování pobytu a studia bez možnosti oficiálně pracovat v cizí zemi.

Když někoho slyším, jak mluví o vystoupení z EU, tak se mi vaří krev v žilách. Kdo chce, ať si sedí doma na hnojníku, ale nekazí život všem.

Je pantomima náročná i fyzicky?
Rozhodně ano. Ono záleží, s kým se o pantomimě budete bavit, jestli je to člověk znalý, nebo laik. Pro neznalé je mim člověk s bílými rukavičkami a bílou maskou na obličeji. Pantomima – tělesný mimus je přitom základ herectví. Opravdu si neumím představit, že by jakýkoli dobrý herec pantomimu neovládal.

Jsou, nebo byli herci, na kterých je na první pohled vidět, že pantomimu ovládají?
Ano! V minulosti to byli například herci Mošna, Pešek nebo třeba Otto Šimánek, Boris Hybner a mnoho dalších, činoherci, ale také velmi dobří mimové. V současnosti například Vladimír Javorský a samozřejmě Bolek Polívka výborní v komediích, ale i v charakterních rolích.

Kdy jít do divadla Adverte? Třeba už tento pátek 17. prosince. Od 19.30 je na programu hra PRACHY JAKO BY Z NEBE PADALY. O čem je? Jednoho večera se v obýváku objeví peníze. Nikdo je tam ale nepoložil, a přesto se každý další den objevují bankovky, jako kdyby padaly z nebe. Je to štěstí, anebo prokletí? Ve hře excelují Michaela Kuklová (53), Martin Sochor (55) a Felix Slováček (38), premiéru provázely výbuchy smíchu.

Co musí mít dobrý herec?
Štěstí. Na lidi i na to přijít na správné místo ve správný čas. Musí narazit na režiséra, který ho má rád. U nás je hodně kvalitních herců, o kterých se moc neví. Potkat se s těmi správnými lidmi v pravou chvíli a umět toho využít. Pro mě osobně je zásadní bavit lidi takovým, řekl bych, moudrým způsobem.

Vy se teď angažujete v divadle Adverte, s jakým projektem?
Uskutečňujeme tam projekt divadla současné francouzské komedie, což je mému srdci velmi blízké. Prvním počinem je hra Prachy jako by z nebe padaly, premiéru jsme měli v září. S Míšou Kuklovou, Felixem Slováčkem mladším a Lucií Vojtovou si to moc užíváme. Ale samozřejmě hrajeme a připravujeme i další kusy, které, jak věřím, lidi pobaví.

Jsou nějaké role, které vás ještě lákají?
Nemám vysněnou roli jako takovou, na to bych musel být v Národním divadle. My nehrajeme klasiky. Ale třeba má role ve zmíněné hře Prachy jako by z nebe padaly je naprosto úžasná. Hraji v ní anesteziologa, tomu člověku rozumím, věkově jsme si blízcí. Nemohu však mluvit o vysněné roli, protože jsem o ní dříve nevěděl, ale těším se na setkávání se s právě takovými rolemi.

Je těžší diváka rozesmát, nebo rozbrečet?
Jednoznačně rozesmát. Smutní jsme totiž všichni jako přes kopírák. Jsou věci, události, hudba a tak dále, které každého dojmou. Ale humor máme každý jiný. Proto je mnohem složitější diváky rozesmát.

KAM DÁL: Felix Slováček ml.: Jsem hrdý na náš rod, i když jako dítě jsem se občas styděl.