Muž, jehož jméno bylo pro komunismus ztělesněním zla. Pavel Tigrid jako nepřítel státu

Při pohledu na život Pavla Tigrida má člověk pocit, že byl snad u všeho podstatného. Kritikou totalitních režimů si koledoval o holý život. Z rodné vlasti byl nucen utéct hned dvakrát. Poprvé se jednalo dokonce o velmi dobrodružný příběh. Kdo byl Pavel Tigrid a čím se zasloužil o lepší Československo?

20.09.2019 - 07:00  
Pavel Tigrid by jedním z nejvýznamnějších bojovníků proti komunismu z exilu
Zobrazit fotogalerii (3)

Životopis Pavla Tigrida by vydal na několik tučných románů. Útěk před nacismem, návrat do hroutící se demokracie, další emigrace, tentokrát před komunistickým režimem a následně čtyřicet let života v cizině, kde bojoval za železnou oporou s totalitou v milované vlasti.

Nezapomeň!

Jeho odboj nebyl veden zbraní, ale slovem. Pavel Tigrid jako novinář dělal vše pro to, aby svět znal hrůzu pod nátlakem komunistického režimu. Sametová revoluce dovedla zemi ke svobodě a demokracii a jedna z největších osobností exilu se tak mohla vrátit, aby pomohla zmrzačený národ postavit na nohy.

Současná společenská a politická situace nás staví znovu před zkoušku, kde musíme hájit prvky očekávané demokracie, a lidé jako Pavel Tigrid v tomto boji zásadně chybí. Jejich odkaz však nesmí být zapomenut. Muž, jenž byl nepřítelem státu č. 1, pomáhá svými myšlenkami alespoň skrze literaturu a novinové články, které po sobě zanechal.

Samotný příběh Pavla Schonfelda, který našel novou identitu pod jménem Tigrid, navíc dodnes fascinuje. Stačí si ho jen jednou za čas připomenout. Blížící se výročí sametové revoluce je pro to ideální příležitostí.

Útěk před nacismem

Na ulici se šikovali nacisti a Československo bylo okupováno. Pro Pavla Tigrida, který pocházel z židovské rodiny, bylo jasno. „Tohle není pro nás,” oznámil svému kamarádovi Josefu Schwarzovi, a tak využili gestapem přidělené propustky na Slovensko, sedli na motorku a přes Německo a Holandsko se dostali nakonec až do Anglie.

Byť se může zdát, že hlavním důvodem útěku byla víra, nebylo tomu tak. Sám Tigrid byl pokřtěný katolík, ale tu pravou křesťanskou víru našel až v průběhu války, díky vlivu spisovatele Grahama Greena. Spojoval tak v sobě křesťanskou a židovskou víru. V Londýně nejdříve pracoval jako číšník, ale následně se stal redaktorem československého vysílání pro BBC.

Zde také vznikl jeho pseudonym, který mu zůstal oficiálně na celý zbytek života. Původně se jmenoval Schonfeld, ale každý redaktor si musel vymyslet nové jméno, pod kterým se uvedl do vysílání. Vzpomínka na omyl ve školních lavicích, kdy špatně vyslovil řeku Tygris jako Tigrid, mu byla inspirací.

Útěk před komunismem

Tigrid se po válce vrátil do Československa a pokračoval v publikační činnosti, ale také pracoval na ministerstvu zahraničí. Bez ohledu na nepříznivý vývoj hroutící se demokracie pod tíhou nastupujícího socialismu se nebál psát kriticky. Nejvíce se však obouval do způsobu, kterým Češi jednali s Němci při odsunu.

Sám přišel o matku v koncentračním táboře a jeho otec zemřel během války, měl tak mnoho důvodů k zlosti, ale právě to byla velikost Pavla Tigrida. Být si vědom paradoxu, ale přesto sloužit a kritizovat špatné vlastnosti národa bylo víc než jeho osobní příběh.

Díky svým názorům a novinovým článkům se velmi rychle stal postupně jedním z největších nepřátel nově nastupující komunistické garnitury. Dokonce se dostal na první místo podezřelých z protistátní činnost. Dva dny před Vítězným únorem na něj byl vydán zatykač. Ze své vlasti tak utekl podruhé.

Shodou náhod 19. února odjel do Německa, aby zde sepsal reportáž z uprchlického tábora. Pomohl mu k tomu diplomatický pas, který neodevzdal z předešlé práce pro ministerstvo zahraničí. Vrátit se už nemohl, přestože komunistický režim držel jeho manželku v Československu doslova jako rukojmí. Jejich plán však nevyšel, a tak byla manželka po třech měsících v pankrácké věznici propuštěna. Následně ze země utekla za pomoci převaděčů přes Šumavu.

Život v exilu

Pavel Tigrid tak utekl vězení, mučení a dost možná procesu, který by mohl skončit klidně i popravou. O to víc se položil do práce za hranicemi. Nejdříve se pilně angažoval v pomoci československým emigrantům v Německu a byl jedním z hlavních iniciátorů vzniku československého vysílání Svobodné Evropy z Mnichova, kde zastával pozici programového ředitele.

V roce 1951 se neshodl s tehdejším ředitelem a osobností české žurnalistiky Ferdinandem Peroutkou a po roce práce odešel. V roce 1951 odešel s manželkou do New Yorku, kde se nejdříve život jako číšník a následně jako majitel restaurace, kde jeho družka zastávala roli kuchařky.

Důležitý zlom přišel v roce 1956, kdy po maďarském povstání založil časopis Svědectví. Ten vznikal za americké peníze, jako pokus o to vytvořit dialog s komunisty, kteří po tragických událostech v Maďarsku byli otevření myšlenkám a výhodám demokratického systému ze západu.

Celá redakce se v roce 1960 přestěhovala do Paříže a Tigridova rodina s ní. Tento postup byl mnohými nepochopen a několik členů redakce na protest ze Svědectví odešlo. Plán však postupně vycházel a Svědectví se stalo postupně nejvlivnějším exilovým časopisem.

Tigrid tak potvrzoval svoji silnou pozici jako nepřítel komunistického státu. StB na něj v zahraničí nasadila hned několik agentů, kteří měli dokonce za úkol provést jeho únos. Ten se však nikdy nezdařil.

Naopak skrze Svědectví a kontakty na komunistické politiky v Československu z exilu ovlivňoval mínění inteligentnějšího osazenstva strany. Svým dílem tak pravděpodobně přispěl k uvolněnějším poměrům totalitního režimu, které vyústily v Pražské jaro.

Služba vlasti

Poslední číslo časopisu Svědectví vyšlo v roce 1992. Pavel Tigrid se po pádu železné opony vrací do Československa a nadále částečně žije ve Francii. Svoji agilní politickou angažovanost neopustil ani v pokročilém věku, kdy nadále cítil, že musí sloužit své vlasti, kterou mohl více 40 let sledovat jen z povzdálí.

Nejdříve stanul po boku prezidenta Václava Havla, kterému dělal poradce, a následně se stal v roce 1994 v první vládě Václava Klause ministrem kultury za KDU-ČSL. Vzpomenout je nutné také jeho poněkud mylná představa, že kultura si má na sebe vydělat sama, přestože přicházel z Francie, kde bez ohledu na vládnoucí garnituru je všeobecná shoda na tom, že kulturu je nutné financovat ze státních peněz.

V roce 1996 neúspěšně kandidoval do senátu a z vrcholné politiky definitivně odchází. Nadále však v podstatě celá devadesátá léta přispívá svými komentáři a názory skrze novinové články do prostoru probouzející se demokracie.

Pavel Tigrid byl vždy mužem činu, který hledal to nejlepší místo, kde nejefektivněji může pomoci v pokračování odkazu T. G. Masarka a ideálům sebevědomé občanské společnosti, kde demokracie a svoboda hrají hlavní roli.

V roce 2003 tak ze světa odešel bytostný liberál, jenž po sobě zanechal nespočet publikací, od knih, časopisů, až po novinové články a inspirativní myšlenky. Nezapomínejme na Pavla Tigrida, protože jeho význam v dějinách 20. století si to bezesporu zaslouží.