Pochopitelná zahořklost Karla Kryla. Hlas vzdoru byl po revoluci neprávem utišen

Jedna z českých hudebních legend - Karel Kryl
Zobrazit fotogalerii (3)
11.12.2019 - 07:00  

Unikátní solitér, který se minulému režimu postavil s kytarou v ruce. Písně Karla Kryla se staly symbolem kulturního vzdoru vůči totalitě, ale co se s nimi stalo po revoluci? Byla silná osobnost českého písničkáře dostatečně doceněna? Proč jeho společenská role skončila na balkóně Melantrichu při zpěvu hymny s Karlem Gottem?

Za třicet let od pádu železné opony se potvrdilo, že porevolučně výstražný hlas Karla Kryla nezněl zbytečně. Spíše než o hořkosti a zklamání se v jeho případě můžeme bavit o dokonalé schopnosti předvídat, jak se bude v Československu vyvíjet lehce nabytá svoboda. 

Tehdy slyšel za své nové texty posměšky a negativní soudy. Vždyť se Československo konečně zbavilo socialismu a přišla vláda demokracie. O tom, že sametový přechod nebyl pouze růžový, však moc dobře věděl a se smutným úsměvem na tváři se Karel Kryl bolavou pravdu nebál připomenout. Ostatně, jak bylo jeho dobrým zvykem celý život. 

O demokracii

„Demokracie rozkvétá byť s kosmetickou vadou, ti kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou,” Stačí se ohlédnout po jednom textu z písně Demokracie, aby člověku došlo, že po třiceti letech od revoluce vše vystihuje pravdu, kterou cítíme i v současné době. Komunističtí papaláši nebyli nikdy zásadně potrestáni a naopak hojně využili svých kontaktů z minulého režimu, které proměnili v lukrativní cestu v novém kapitalistickém systému. 

„A z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce, ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce.” Karel Kryl si neodpustil do své kritiky nově se formující společnosti zapojit i svůj vlastní příběh. Muž, který byl donucen opustit svoji vlast a žít v exilu, ve své angažovanosti ani za hranicemi neubral na kritice komunistické totality. Práce pro Svobodnou Evropu a připomínání svých myšlenek s kytarou v ruce pokračovalo i za dočasného pobytu v Německu. 

Po návratu však zavládla skepse. Ta byla do určité míry ovlivněna i tím, jak bylo s Krylem v rámci polistopadových událostí zacházeno. Koncert pro všechny slušné lidi a hymna z balkónu budovy Melantrich na Václavském náměstí prostě neodpovídaly významu této silné osobnosti. 

Navíc jak známo samotný „duet” s Karlem Gottem, který byl symbolem normalizace, se stal až absurdní událostí, která musela československého písničkáře bolet ještě hodně dlouho. Na důležitých postech v politickém systému nadále zůstávali komunisté a pro Karla Kryla už se nenašlo místo. 

Jako kdyby nastupující garnitura z undergroundu kolem Charty 77 řekla: „Karle, běž a zpívej!” A tak Kryl zase začal, jak mu bylo vlastní. Současnou situaci plnou nadějí prohlédl a pustil se do kritiky, kterou v té době všichni vnímali jako projev hořkosti a nedocenění jeho pravého významu. 

Místo duše tlamu

Píseň Demokracie se tak stala v podstatě Krylovým porevolučním manifestem. S hořkým úsměvem konstatuje, že jsme všichni skočili tehdejší změně režimu na špek. „Demokracie zavládá zpívá nám Gott a Walda, zbaštíme sóju bez sádla u strejdy Mcdonalda.” Zde je patrný konkrétní útok na neschopnost kriticky se vypořádat s minulostí. Její jizvy se v novém desetiletí zahojily fastfoody a sladkou Coca Colou.

Zde možná do textu prosákl hněv, s kterým si skrze texty vypořádává účty s konkrétními osobami na vysokých místech. Ať už jde o Karla Gotta, Waldemara Matušku či Václava Havla. „Demokracie panuje od Aše po Humenné, samet i něha v pánu je a zuby vylomené. Dali nám nové postroje a ač nás chomout pálí, zaujímáme postoje, místo abychom stáli.”

Lidé v té době Kryla odsoudili ze zapšklosti. V procesu demokratizace byl upozaděn a jeho kritická nota se tak svezla na vlně odsouzení, protože bylo přece dobře. O to vzácnější a poučnější je pohled na porevoluční texty Karla Kryla dnes. Vystihují totiž mnoho z toho, s čím aktuálně stále bojujeme. 

Klientelismus, podivné struktury, divoká privatizace a zlehčování komunistických zločinů, kdy ani po třiceti letech mnoha lidem nevadí, že v čele stojí agent StB. 

„Že místo srdce břicho má a místo duše tlamu.” Karel Kryl zemřel náhle na srdeční příhodu v roce 1994. Před břevnovským klášterem se na jeho pohřbu sešlo přes čtyři tisíce lidí. O tom, že jeho kritika se dotkla politických reprezentantů nového režimu, svědčila jejich mizivá účast na této smutné ceremonii. 

Ivan Magor Jirous se k tomuto faktu vyjádřil nevybíravě: „Nasralo mě, že mu nebyl Havel ani na pohřbu, když na hradě přijímal takové kreatury jako Jacksona!” Jeho texty však žijí stále a trefně vystihují to, co si často ani nechceme připustit.