První Čech s Nobelovou cenou byl ztělesněním skromnosti. Po válce byl označen za kolaboranta

Karel Čapek se Nobelovy ceny za literaturu nikdy nedočkal a to byl nominován rovnou sedmkrát. První Čech, který tuto prestižní cenu získal, byl vědec Jaroslav Heyrovský, který proměnil až svou osmnáctou nominaci. Muž, jenž se zasloužil o proslavení Československa a hlavně provedl revoluci v chemickém oboru, byl ztělesněná skromnost. Jaké těžké zkoušky musel překonat? 

10.12.2019 - 07:00  
Jaroslav Heyrovský byl prvním Čechem, který získal Nobelovu cenu
Zobrazit fotogalerii (3)

Termín polarografie by neexistoval, nebýt Jaroslava Heyrovského. Použití rtuťové kapkové elektrody pomáhá rozpoznat složení i těch úplně nejslabších roztoků. Analytická metoda měla obrovský vliv na vývoj tohoto oboru ve dvacátém století.

Zcela zaslouženě byl za svoji práci v roce 1959 oceněn Nobelovou cenou za chemii. Kromě svých vědeckých kvalit byl Jaroslav Heyrovský zcela unikátní osobností, které se za život nevyhnuly těžké životní zkoušky. O jakých je řeč? 

Nobelova cena českých rodáků

Kromě Heyrovského získal tuto prestižní cenu ještě básník Jaroslav Seifert. Hned několik dalších osobností s českým občanství však bylo této ceně velmi blízko. Ať už šlo o zmiňovaného Karla Čapka či bývalého prezidenta Václava Havla, o kterém se uvažovalo v rámci Nobelovy ceny za mír. 

Rodáků z naší země s Nobelovou cenou je však mnohem víc. Roku 1905 ji získala vůbec první žena Bertha von Suttnerová, která se narodila v Praze. Dalšími byli pražští rodáci s americkým občanstvím manželé Carl Ferdinand Cori a Gerta Coriová, jež získali ocenění za fyziologii a lékařství. Zatím poslední rodák z Čech je plzeňský Peter Grunberg. Tento Němec získal Nobelovu cenu za fyziku v roce 2007. 

Heyrovský kolaborantem

Významný český vědec získal své vzdělání nejprve na Univerzitě Karlově a následně získal bakalářský titul na University College London, kde se začal zabýval fyzikální chemií. Během první světové války sloužil jako zdravotník v Innsbrucku a po válce už načal svoji kariéru jako pedagog na Universitě Karlově, kde se roku 1926 stal profesorem. 

Svou revoluční techniku objevil již v roce 1922 a s japonským vědcem Šikatou zkonstruovali polarograf, který všechny hodnoty a informace ze zkoumaného roztoku zaznamenával. Asi nejtěžší období zažíval během a po druhé světové válce.

Přestože byli za protektorátu univerzity uzavřeny, Jaroslav Heyrovský mohl pracovat dál. Povolení k vědeckému výzkumu bylo důvodem k obvinění z kolaborace, kterému se musel bránit po skončení války. Nikdy se mu nic podobného neprokázalo. 

Kolegové, kteří byli členy revolučních gard, zakázali Heyrovskému vstup do fyzikálně-chemického ústavu a o jeho osudu měla rozhodnout přírodovědecká fakulta. Ta Heyrovskému nařídila, aby odevzdal klíče od fakulty a vzápětí vznikla vyšetřovací komise. 

Na jeho stranu se postavilo mnoho kolegů a žáků. Jeden z velkých problémů, který musel Heyrovský vysvětlovat, bylo členství ve Svazu pro spolupráci s Němci. To však obhajoval členstvím v mnoha jiných organizacích, jako byly Americký ústav, English Grammar School, British Society atd. 

Česká akademie věd a umění po něm následně vyžadovala omluvu, což Heyrovský odmítl a dokonce se vzdal svého členství, ale koncem roku 1946 nakonec došli ke kompromisu. Významný český vědec nakonec v dopise připustil, že mohl jednat jinak. 

Vše nakonec vysvětluje těmito slovy: „Když jsem setrvával za německé okupace ve svém ústavu, činil jsem tak v zájmu české vědy a neuvědomoval jsem si, že by toto jednání mohlo být závadné s hlediska národního a stavovského. Nyní však, když většina mých kolegů a přátel toto moje jednání neschvaluje, uznávám sám, že nebylo zcela správné a mrzí mne, že jsem tak jednal.”

Vědec zanícený do své práce tak nakonec setřásl nelichotivou nálepku kolaboranta a svého génia mohl nadále rozvíjet. To vygradovalo nakonec právě velkolepým úspěchem v roce 1959, kdy získal zmiňovanou Nobelu cenu za chemii. Tu převzal se vší skromností.