Jak by to vypadalo, kdyby premiér skutečně ovládl celou zemi?

Náměstek ministra kultury Alois Mačák psal básně. Z jeho básnického střeva vylezly skvosty, z nichž ční například verše "Na flétničku mi prosím zahrej. […] bílá lavina se zvolna vytrácí, / flétnička se mi potácí". Jak by to asi vypadalo, kdyby se ke své práci takto zodpovědně postavili i pracovníci dalších ministerstev? 

26.09.2018 - 13:00   |  
Prohlédněte si celou fotogalerii
Zobrazit fotogalerii (3)

Na ministerstvu zemědělství bylo toho dne rušno. Do ministerské kantýny přišel sám ministr a ministersky zvučným hlasem pronesl: "Kolegové, jistě jste viděli toto!" Z kapsy vytáhl naněkolikrát přeložený papír. Nemusel jej však ani začít rozbalovat, všichni dobře věděli, o co se jedná. Ministerští pracovníci klopili pohledy k zemi, ti odvážnější slabě zakašlali. "Přece se," proťal konečně dlouhé ticho ministrův hlas, "nenecháme zahanbit… KULTUROU!" Ministr uhodil vytištěnými básněmi o stůl. "Jmenuj mi," ukázal na jednoho ze strnulých pracovníků, "jmenuj mi jednoho současného českého spisovatele."

"Hm, no…" koktal muž, "Kundera?"

"To je přece Francouz!" odpověděl ministr. "Jmenuj mi," ukázal na jiného pracovníka, "jednoho českého režiséra."

"Forman," vyhrkl rychle muž, očividně spokojený sám se sebou.

"Ten už umřel. Navíc žil a tvořil v Americe."

"Tak Hřebejk."

"Ale kolego… viděl jsi Hřebejkův poslední film?"

Kolega mlčel.

"Tak vidíš, kolego. Nikoliv, kolegové, na naši kulturu určitě nemůžeme být pyšní. Ale naše zemědělství. Co Čech, to zemědělec, říkával můj táta. A měl pravdu. Ruchadlo. Bratranci Veverkovi. Zetor! Kolegové! Co dokáže kultura, zvládneme my taky. Tak alou na pole."

Čím více řepky, tím lépe

A jak ministr řekl, tak kolegové udělali. V dalších dnech a týdnech zaznamenalo české zemědělství díky práci pilných zaměstnanců ministerstva zemědělství třináctiprocentní nárůst – bylo tedy sklizeno o šestapadesát tun řepky olejky více než v předchozím kvartále.

Když se to dozvěděli na ministerstvu zahraničí, rozhodně se nechtěli nechat zahanbit. Všichni pracovníci do jednoho se proto okamžitě rozjeli do světa, aniž by se některý z nich vrátil. Čím dál se ten který pracovník dostal, tím větší úctě se mohl těšit. Za největšího hrdinu ministerstva zahraničí je dodnes považován generální tajemník daného institutu, který byl naposledy spatřen kdesi u Mariánského příkopu, kde jej údajně sežrala latimérie podivná.

Poté, co se po ministerstvu zahraničí (alespoň po jeho pracovnících) slehla zem (alespoň ta česká), nastal chaos. Žádné z ministerstev neotálelo, a tak probíhaly v následujících dnech a týdnech složité manévry, jež byly později označeny jako akce "ministři mezi obyčejný lid".

Ovládnout!

Samozřejmě ne všem ministerstvům se dařilo dobře. Z ministerstva školství přijali do škol jen asi třetinu pracovníků, zbytek se nedokázal nepochopitelnými testy CERMATu zdárně prokousat a složit přijímací zkoušku. S ministerstvem průmyslu a obchodu nikdo obchodovat nechtěl a nikomu z ministerstva práce a sociálních věcí se zase nechtělo pracovat. Na druhou stranu ministerstvo financí přijalo vypuknuvší akci s nadšením.

Ministerstvo obrany se v budově na Hradčanech zabarikádovalo tak pečlivě, že když se chtěli zaměstnanci dostat ven a pořídit si alespoň trochu jídla nezbytného k přežití, železem pobitými vraty nikdo nehnul ani o píď. Navíc byli ve snaze ubránit se opravdu důkladní, a tak celé Hradčany podminovali, kvůli čemuž se z malebné pražské čtvrti stala takzvaná no-go zóna.

Přestože se pracovníci téměř všech ministerstev snažili, seč mohli, hráli nakonec pouze druhé housle. Jejich výsledky totiž zcela zastínil ten nejvýše postavený. Předseda vlády si usmyslel, že by měl, chce-li ke své práci přistupovat tak zodpovědně jako jeho podřízení – že by měl zkrátka vládnout. A aby mohl zemi dobře vládnout, celou ji během několika dnů ovládl…

Přečtěte si povídku o tom, jak by to vypadalo, kdyby se předvolební sliby skutečně vyplnily! Čtěte zde.