Když se nedávno bývalý prezident Václav Klaus objevil v televizním pořadu a v podstatě nepopřel, že by se mohl objevit na listině příštích kandidátů na prezidenta republiky, mnohým se zatajil dech. Muž, který se svojí politickou kariérou podepsal pod vše důležité, co naši polistopadovou republiku čekalo, tak pravděpodobně neřekl poslední slovo. Je však otázkou, zda by ho nečekalo obrovské zklamání.
Být druhý
7. března je pro Václava Klause ve znamení začátků a konce. Když tento den v roce 2003 probíhala inaugurace jeho prvního prezidentského období, byl na samém vrcholu své politické kariéry. Od dob, kdy spoluzakládal Občanské fórum, dovedl do konce privatizaci a připravil zemi ke kapitalismu, uběhlo několik let. Česká republika už v tu chvíli byla nesmazatelně spojena s jeho osobou.
Prezidentské postavení se tak stalo logickým vyústěním politického vývoje po sametové revoluci. Dokonce i pořadí prezidentů po roce 1989 tak nějak přesně vystihuje situaci, ve které se celou svoji kariéru snažil nebýt. Největší Klausovo prokletí je, že byl vždy ten druhý. On sám by jistě napsal knihu, která by tuto myšlenku vyvracela, ale přes enormní snahu se mu ve státnickém a historickém významu nepodařilo vyjít ze stínu Václava Havla.
Prezidentský post dědil po tak silné osobnosti, že ani ego Klausových rozměrů nedožene kvality jeho předchůdce. Havlovo spojení s disentem a jeho celoživotní boj za lidská práva jsou v kontextu světové politiky zcela unikátní. Dramatik, který se stal hlavou státu. Jako prezident naplňoval obraz člověka, který si jako téma hovoru bral obecné myšlenky a jeho politika byla spíše morálním apelem než politickým tancem.
Oproti tomu Václav Klaus jako vrcholný pragmatik postupoval podle plánu, který si pravděpodobně v dobách revoluce narýsoval a do puntíku naplnil. Jeho význam rostl postupně, ale chladná povaha jeho osobnosti a nezvladatelná ješitnost mu nedovolují býti takovým symbolem jako v případě jeho předchůdce.
Moc, to chci
Nelze popřít, že Václav Klaus je opravdu jedna z nejvýznamnějších osobností porevoluční politiky. Přechod socialismu ke kapitalismu byl v jeho režii, stejně tak jako rozdělení Československa na dva samostatné nezávislé státy. Rozkol v Občanském fóru využil k vytvoření politické strany, kde byl dlouhá léta tak silnou osobností, že i Andrej Babiš by se mohl učit. ODS v průběhů devadesátých let byla přítomna u všeho důležitého a Václav Klaus s ní.
Václav Klaus tak držel v rukou moc a během některých voleb se nebál vytvářet doslova kult vlastní osobnosti. Kdo viděl obrovský billboard nad Prahou v místech, kde kdysi stával Stalin, ví, o čem je řeč. Být středem pozornosti je touha, která bývalému prezidentovi rozhodně nechybí. Jako zarytý euroskeptik se pokoušel zapsat do dějin širšího než regionální kontextu, ale blokování Lisabonské smlouvy bylo málo. Stejně tak jeho věčné zpochybňování globálního oteplování.
Paradoxně větší světový zájem o jeho osobu vzbudila profesionální krádež propisky. Záznam, který se stal virálním hitem, však nebyl ideálním vysvědčením Klausovy zahraniční politiky. Ač poctivě sbíral diplomy ze všech univerzit na světě, nepopiratelně přednášel na prestižních univerzitách, nikdy nepřišel potlesk, který zažil Václav Havel v americkém kongresu.
Ješitná amnestie
Některá politická rozhodnutí Václava Klause však připomínají přehlídku té největší ješitnosti. Jen těžko si vysvětlit jeho amnestii v roce 2013, která má na Českou republiku trvalý vliv dodnes. Přítomnost Václava Klause v aktuální politice je jen okrajová, což se může velmi rychle změnit. Jeho vlastnosti a jméno však v aktivní politice zůstává skrze syna Václava Klause ml., který se identifikuje s konzervativní politikou svého otce.
Společně se svými poradci a syny založil “Institut Václava Klause”, který zastřešuje aktivitu a kompletování jeho díla a zároveň je přístřeším pro bývalé kontroverzní poradce, jakými jsou Ladislav Jakl či jeho bývalý mluvčí Petr Hájek.
Je otázkou, zda se Václav Klaus v následujících letech výrazněji zapíše do české politické scény, ale už dnes je jasné, že jeho osoba reprezentuje podstatnou část nové demokratické republiky se všemi svými pozitivy i nedostatky.
