Obrovská solidarita a chuť pomáhat. To byly první dojmy, které měla Zina po příchodu do České republiky. Dorazila do Prahy, ale prakticky okamžitě se přesunula do jednoho města na Moravě. „Měli jsme tam příbuzné. Hodně vzdálené, takže jsem to zjistila, až když mi volali, jestli nechceme nějak pomoci,” usmívá se.
Chceme se vrátit domů
Během několika dní si spolu se sestrou našly práci ve "svém" oboru a pronajaly si menší byt. „Byly jsme v jednom kole, na nic jiného jsme neměly čas. Když byla volná chvilka, volaly jsme na Ukrajinu, kde zůstali naši manželé. Stále jsou naštěstí v pořádku, máme o ně ale logicky obrovský strach.“
Zina má jasno v tom, že až válka skončí, na Ukrajinu se co nejdříve vrátí. „Jsme tam doma, přes to nejde vlak. V České republice je krásně, většina lidí je fajn. Ale nic to nenahradí to, na co jsme zvyklé. Tím spíš v našem věku, už nejsem žádná dvacítka.“
Omlouvám se, že chci do bezpečí
I když mnohokrát zdůraznila, jak je vděčná za pomoc a ochotu, nic není pouze růžové. „Setkala jsem se s reakcemi, jako že chci Čechům vzít práci nebo že nemám nárok na to, co mi váš stát dal. Nevím, zda se mám za to stydět. Ale doma nás chtěli zabít, vyhladit. Tak se tedy omlouvám, že jsem šla do bezpečí.“
Pro české obyvatele tak má celou řadu pojmenování. „Většině bych vzkázala, že jsou úžasní. A těch pár hlupáku? Co s nimi? Do očí vám stejně nikdo nic neřekne, jen pomlouvají a píší na sociálních sítích. Jsou to chudáci, ale takoví lidé jsou všude. Ani na Ukrajincích není vše skvělé. Jsou mezi námi pěkní hajzlíci.“
(na žádost respondentky je v článku změněno jméno, fotka je pouze ilustrační)
KAM DÁL: Na dovolené jsem byla manželovi nevěrná, přiznává Petra (49). Řekla mu to moje sestra, hrozně se mi pomstil.
