Svatební noc mi změnila život v noční můru, svěřila se Nicol (32). Dodnes nechápe, co se z jejího manžela stalo

Život se jí obrátil naruby
  |   zajímavost

Nicol se vdávala skutečně z lásky, nebyla ani těhotná a už vůbec jí nezáleželo na tom, jestli její vyvolený má drahé auto a vilu nebo starší škodovku a byt v paneláku. Věřila, že společně překonají dobré i špatné a jejich vztah vydrží celý život. Brzy ale přišlo ošklivé vystřízlivění. 

„Jarda bych chlap jako z pohádky,“ vypráví paní Nicol, která je dnes ráda, že má manželství s ním už dávno za sebou. „Nosil mi kytky, volal i několikrát denně, ale nikdy jsem si nepřišla hlídaná a rozhodně jsem neměla pocit, že by mě v čemkoliv omezoval. Naopak – vždycky mě podporoval ve všem, co jsem chtěla dělat. Rozhodla jsem se, že zkusím lézt po horách a on do toho šel se mnou, přála jsem si zkusit vyrábět keramiku a on mi k Vánocům koupil poukaz na půlroční kurz. Snažila jsem se mu oplácet stejnou mincí, ale pořád jsem se nemohla zbavit dojmu, že jeho pozornost nemohu stihnout oplácet ve stejné míře. Bylo to zkrátka doslova kouzelné.“ 

O ruku ji požádal kocour

Nicol chodila s Jardou tři roky, poslední rok spolu žili v jeho dvoupokojovém bytě a ke štěstí jim nechybělo vůbec nic, i když slunečné dny občas střídalo zataženo, ale to zkrátka ke společnému životu patří. A pak jednoho dne přišla romantická žádost o ruku. „Jarda dobře věděl, že pro mě je naše soukromí posvátné, a tak nepořádal žádné velkolepé oslavy s kamarády. Zkrátka jsem jednou přišla domů z práce a náš kocour měl na obojku přivázaný prstýnek. Když si ke mně přišel sednout na klín a já uviděla, co mi nese, Jarda si kleknul a požádal mě, abych se za něj provdala. Kdo by mohl dvěma tak báječným 'chlapům' odolat?“

Sen o malé svatbě se rozplynul

Ani svatbu jsme neplánovali původně nijak velikou, ale postupně se seznam hostů rozrůstal, až jsme je přestali počítat. Uspořádali jsme tedy párty na louce u lesa a i když pro mě byly další měsíce plné hrůzy, tak na tenhle den dodnes ráda vzpomínám. Také proto, že jsem se tam na dlouhou dobu naposledy viděla s většinou svých kamarádek. 

Nevydařená svatební noc

„Ze svatební oslavy jsme přijeli domů nad ránem a na mě čekalo další překvapení. Na stole ležely fotografie domu. Jarda mi vysvětlil, že teď jsme rodina a on se o všechno postará. Tak se postaral také o bydlení – koupil dům a budeme se stěhovat do vlastního. Byla jsem štěstím bez sebe, ale jen do té doby, než jsem se dozvěděla, že kouzelný domeček stojí na druhém konci republiky,“ vzpomíná Nicol na první rozčarování, které přišlo jen pár hodin poté, co svému vyvolenému řekla „ano“. Marně se ho snažila přesvědčit, že tady je doma, má tady celou svoji rodinu, přátele a že rozhodně neplánovala přesun do neznáma. Tehdy se na ni Jarda prvně utrhl a připomněl jí manželský slib. „Ze zbytku svatební noci nebylo nic,“ přiznala Nicol. 

Se stěhováním se Nicol smířila

Stěhování přišlo poměrně brzy - a jak dnes už zase vyrovnaná žena říká, stihla se s plánovanou změnou smířit. Ostatně byla už po dvou měsících manželství těhotná, a tak měla i jiné starosti a zahrádka kolem domu jí najednou přišla pro dítě výhodná. Jarda se také choval docela dobře, i když s dobou před svatbou se to nedalo srovnat. „Ale všichni mi říkali, že je to normální, že nemůžeme pořád žít jen v ráji. A já jsem to také tak brala. Měl starosti se zajištěním pro dítě, se stěhováním a já jsem zůstala na rizikovém těhotenství, tak jsem finančně moc nepomáhala.“

Jiné místo, jiný manžel

Pak se stále ještě novomanželé přestěhovali na druhý konec republiky. První problémy přišly už při ukládání věcí do nových prostor. Co nebylo podle Jardy, to bylo špatně. „Chtěla jsem udělat dětský pokojík také trochu podle svého, ale on měl svůj názor a podle toho jednal. Nemohla jsem do ničeho mluvit a neměla jsem si o svých starostech ani s kým promluvit, nikoho jsem tam neznala,“ postěžovala si Nicol, která se po několika týdnech seznámila alespoň se sousedkou. „Jakmile  Jarda zjistil, že se scházíme, když je v práci, prvně mě uhodil. A bohužel to rozhodně nebylo naposledy. Řekl, že tam nejsem proto, abych se vybavovala, ale abych se postarala o dům, který kvůli mně koupil. Vodil mě po domě a ukazoval každé smítko prachu, které uviděl. Byla jsem z toho v šoku a doufala jsem, že se to zase brzy spraví. Ale opak byl bohužel pravdou.“

Strach na každém kroku

Nicol se začala bát s někým promluvit, i těsně před porodem se snažila držet byt v pořádku, aby Jarda neudělal něco jí nebo dítěti. Tou dobou už si nesměla ani telefonovat s kamarádkami, protože – jak usoudil Jarda – ji jen kazí. Později zjistila, že všechny její přítelkyně dokonce obvolal a srdceryvně jim vysvětloval, že je Nicol těžce nemocná a nesmí se rozrušovat vzpomínkami na minulost. Kamarádky poslechly a raději ji ani nekontaktovaly. Jarda uměl být hodně přesvědčivý a na ostatní lidi působil stále tak jako na Nicol před svatbou - jako milující a obětavý chlap. 

Sama v té nejhorší chvíli

Nešťastnou, zklamanou a osamocenou Nicol musela odvézt do porodnice sanitka, protože Jarda byl jako vždy v práci. „Sorry, teď fakt nemůžu,“ dozvěděla se od něj ve chvíli, kdy volala, že potřebuje do nemocnice, protože bude rodit. Všechno zvládla dobře, Nicol i malá Karolínka byly brzy v pořádku a mohly se vrátit domů. Problém byl v tom, že Jarda ani jednou do porodnice nezašel, dceru si nepochoval, nezeptal se, jak se Nicol má. Měl prostě "moc práce". Místo něj ale přijeli Nicoliny rodiče. Nešťastná mladá maminka nevydržela ten nápor emocí a se vším se jim svěřila. 

Záchrana přišla od rodičů

„Rodiče se nerozmýšleli ani minutu. Všechno domluvili, přespali ve městě v hotelu do druhého dne, kdy nás s malou měli propustit domů, a místo do společného domu k Jardovi nás táta odvezl rovnou k nim. Věřili byste, že jsem od toho okamžiku svého manžela prvně viděla až u rozvodového soudu?“ podivuje se dodnes Nicol. Rozvod proběhl bez problémů, Jarda se ani nezajímal o dceru, kterou nikdy neviděl, jen platit se mu nechtělo, ale k tomu už ho soud přiměl. Dokonce prohlásil, že kdyby to dítě bylo jeho, určitě by to byl kluk.

Pár měsíců jí zničilo několik let života

„I když jsme byli manželé jen něco přes rok, musím se přiznat, že mi trvalo dalších minimálně pět let, než jsem dokázala uvěřit, že ten, kdo je na mě milý, to může myslet vážně. Bála jsem se každého úsměvu a za každým pohlazením jsem viděla budoucí ránu. Mohu jen varovat všechny ženy, aby si dávaly větší pozor než já. Psychické trauma, které si člověk i z krátkého vztahu odnese, se s ním pak táhne možná i celý zbytek života. 

(v příběhu je na žádost čtenářky změněno jméno, fotka u článku je pouze ilustrační)

KAM DÁL: Tajemné a podivné vynálezy vizionáře Tesly. Vědecký mimozemšťan zemřel osamocen a zapomenut

 

Klíčová slova: