Czexit. Pamatujete si toto – ještě relativně nedávno frekventované – slovo? Chodilo se kolem něj po špičkách. Dnes je však spíš mystickým duchem na zámku než aktuálním problémem. Kdo se však bojí o budoucnost České republiky, jistě ho napadla otázka – jak by dopadlo referendum o setrvání v Evropské unii? Zemský ráj to na pohled, zpívá se v jedné z nejpopulárnějších písní naší kultury. Dost pravděpodobně si však v budoucnu velká část obyvatelstva bude pokládat filozofickou otázku: „Kde domov můj?”
Co se to děje?
Kdyby měl George Orwell možnost podívat se na světové politické události v posledních letech, asi by zvolil v názvu svého románu jiné datum než 1984. Odchod Velké Británie z EU, Trump v Bílém domě, rostoucí vliv extremistů v Německu i Francii, harašení zbraněmi kolem Tchaj-wanu, samozřejmě Putin na Ukrajině atd. No, a k tomu tuzemská politická sestava. Bývalý premiér jako lobbista vlastních podnikatelských zájmů držený v hrsti exprezidentem, který kulturu vychování srazil na úroveň Klementa Gottwalda. Současný předseda vlády, který nasliboval hory i s horákama a jehož kabinet bojuje s největším státním dluhem. Jen špička šíleného ledovce.
Kam jsme se dostali?
Nadšení ze sametové revoluce, potažmo vstupu do Evropské unie, rychle vyprchalo. Lidé zapomněli, že štěstí nepřichází samo a musí se o něj zasloužit vlastní vůlí. Někteří bohatli, ale zbylo mnoho sousedů, kteří museli přes plot hledět na to, jak se někomu daří o něco víc. Útěk k televizi už také nestačil zahojit rány. Všichni jsou totiž hrozně úspěšní, hubení a krásní.
Obyčejný Čech bez všeobecných znalostí upadl do deprese, kterou následně utvrdil strach. Pánové Ortel, Okamura, Konvička rozehráli odpornou partii, ve které pokračovali Babiš a nově i Jindřich Rajchl. Léta tak budí dojem, že jsme ve válce a svět je na pokraji zhroucení. Ve společnosti teď bublá sopka nenávisti a na povrch zatím vyplouvá jen špetka zla, kterou lidé schovávají pod kůží. Ona ta příležitost ukázat zoubky a absolutní úpadek hodnot ještě přijde.
Všichni jsme naštvaní
Až ta potlačená zlost exploduje, to bude teprve legrace. Jednou to přijde při volbě prezidenta nebo při volbách do poslanecké sněmovny – doufejme, že nikdy při referendu o vystoupení z Evropské unie. Možná by se však mnohým ulevilo, protože kdo snad uvažuje o emigraci, měl by konečně pádný důvod.
Zavřít si dveře do otevřené Evropy a zabetonovat se v naší zemičce je ten nejhorší možný nápad. Libovat si v bůčku a pivě, českých kopečcích, vietnamských tržnicích a v rádoby unikátním humoru Švejků je prostě nesnesitelné. Katastrofální příklad by jistě neměl tak fatální podobu, ale určitě je čeho se bát! Není to tak dávno, co si ve Španělském sále vyhrával Michal David. To v zemi Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka či Leoše Janáčka není dobrá vizitka. Česká filharmonie je přitom stále respektovaná po celém světě. Obecně lze pokládat za pravidlo, že Češi, kteří se usadili za hranicemi, sklízejí úspěch. Čímpak to bude?
Emigrace, ale kam?
Václavák se zaplňuje podivíny, kteří by nás nejraději nahnali do ruské náruče. Závistivci, pomatenci. Nespokojeni se svými nuznými životy. Nesmysly na sociálních sítích rostou jako houby po dešti a důvěřivých jedinců je u nás nezanedbatelné množství.
Trpělivost rozumných tak nemusí být nekonečná. Emigrace se jeví jako jeden z možných scénářů, který uvítají nakonec všichni. Jen bude hrozit to, co už se několikrát v historii naší samostatné republiky stalo. Elita opouští zemi a ti, kteří zůstanou... Snad raději ani nedomýšlet. Důležité je změnit hned několik věcí, jež jsou zakořeněné v naší národní DNA. Je nezbytné nekritické myšlení, silná vůle být vlastním pánem a touha se vzdělávat, aby se kultura mohla znovu vyhrabat ze svého dna. Tak hodně štěstí, Česká republiko. Je na co navazovat!
KAM DÁL: Glosa: Fico se dere k moci s fašisty v zádech. „Českého Fica“ hraje Jindřich Rajchl.
