odbory

Odbory (Unions, česky svazy či sdružení) se začaly utvářet v průběhu 19. století v souvislosti se sílícím hnutím především manuálně pracujících zaměstnanců. Jejich hlavními cíli byla tehdy především bezpečnost práce, omezování práce dětí, mladistvých a zájem na přiměřeném trvání pracovní doby.

Důležitým milníkem v historii odborového hnutí se stal 1. květen roku 1886, kdy v Chicagu proběhla stávka zaměstnanců zaměřená na dosažení osmihodinového pracovního dne. První Máj se poté stal celosvětově uznávaným svátkem práce.

Historie odborů v naší zemi sahá, stejně jako jinde ve světě, do poloviny devatenáctého století. V Rakousko-Uhersku začíná v roce 1870, kdy rakouský parlament schválil zákon o koaliční svobodě. Odbory již tehdy chtěly hájit zájmy svých členů. Tento zákon byl však přijat až pod tlakem dělnických demonstrací.

Měli bychom si uvědomit, že podmínky, za kterých jsme zaměstnáni v současnosti, jsou výsledkem tvrdé práce právě odborů, které se již za Rakouska–Uherska zasloužily o vznik mnoha zákonů hájících zájmy, upravujících lepší pracovní podmínky a zajišťující vhodnou bezpečnost práce.

Soudobé odborové hnutí v českých zemích se formovalo na konci roku 1989 v odporu vůči té podobě, jakou odborům vtiskl socialistický režim. Tím zároveň navázalo na své starší tradice. Trvalou součástí dějin českého národa tvoří odbory již víc než 100 let.

Za výchozí datum zrodu našeho odborového hnutí je možno považovat 7. duben 1870, kdy rakouský parlament schválil zákon o koaliční svobodě. Dosavadní dělnické spolky, zaměřené převážně na podpůrnou činnost, se potom transformovaly do odborových organizací, hájících všestranně a na legální bázi zájmy svých členů a ostatních zaměstnanců. Tento zákon byl přijat pod tlakem dělnických demonstrací.

Nově konstituované odborové svazy vytvořily na celostátní úrovni Českou a Slovenskou konfederaci odborových svazů a v rámci českých zemí Českomoravskou komoru odborových svazů (ČMKOS), která se po vzniku samostatné České republiky stala vrcholným představitelem českého odborového hnutí.

ČMKOS má pravomoc jednat s nejvyššími představiteli státu tj. prezidentem, parlamentem, vládou a ostatními orgány státní moci, správy a samosprávy, s organizacemi zaměstnavatelů s celostátní působností, uzavírat generální dohodu se sociálními partnery a vládou.

Firemní odborové svazy mají poslání, které realizují na úrovni podnikových odborových organizací a na úrovni odvětví. Jedním z jejich hlavních úkolů pak je především kolektivní vyjednávání. Odborové svazy věnují kolektivnímu vyjednávání maximální pozornost, ať už se jedná o metodickou pomoc odborovým organizacím, přímou účast při kolektivním vyjednávání, vzdělávací akce v této oblasti apod.

Kolektivní vyjednávání probíhá mezi dvěma subjekty, které jsou smluvními stranami kolektivní smlouvy. Podle platné právní úpravy rozlišujeme dva typy kolektivních smluv. Kolektivní smlouvy vyššího stupně – tzv. odvětvové kolektivní smlouvy, které uzavírají odborové svazy se sdruženími (svazy, asociacemi) zaměstnavatelů. Dalším druhem kolektivních smluv jsou podnikové kolektivní smlouvy, uzavírané mezi příslušným odborovým orgánem odborové organizace a zaměstnavatelem.