Ivan (73): Po smrti ženy jsem znovu našel spřízněnou duši a důvod žít. Co mi udělala, ale tolik bolí

Ivan by chtěl vrátit čas a znovu prožívat ty pěkné chvíle
 

Před čtyřmi lety panu Ivanovi zemřela manželka, zároveň také manžel jeho známé. Nikdy by ho nenapadlo, že o její spřízněnou duši bude jednou usilovat. Znali se už padesát let, kdy se potkali v práci. Bylo tedy logické, že když se oba ocitli sami, může se lecos stát. Ovšem věci nešly tak, jak si malovali.

Ivan vždycky oceňoval její pracovitost, inteligenci a spolehlivost. A samozřejmě i krásu. „I kvůli tomu byla často terčem pomluv, které se nezakládaly na pravdě. Dokonce i od vlastní rodiny. Mohu ale s jistotou říct, že svého muže vždy milovala,“ začíná vyprávění pro Čtidoma.cz.

Bylo to jako tlak ze záhrobí

Jeho žena bojovala s rakovinou dlouhých 26 let, než jí bohužel podlehla. Muž paní Martiny bohužel zemřel rychle. „Martina mě krátce po smrti mé ženy pozvala na rozloučení se svým manželem a následně ke krátkému posezení se smutečními hosty. Něco mne tlačilo k tomu, abych ji pozval na kávu. Bylo to jako tlak ze záhrobí včetně pozdějšího v tomto duchu nesoucího se snu. Nebylo to samo sebou. Později jsem jí navrhl zajít na to kafe a také jsem jí řekl, bude-li chtít, aby byla mou kamarádkou na dálku. Sešli jsme se,“ vypráví Ivan.

Vyklubalo se z toho hluboké, příjemné platonické přátelství. „Co jiného v tom věku, mně bylo 73 a jí 75.“ Brzy si Ivan uvědomil, že ji bere jako spřízněnou duši. Ona na tom byla zřejmě podobně. „Původně jsem chtěl s ní jen občas zajít na kávu, ale říkejte to muži, který po více jak 20 let nic jiného než život ve smutku a ve stresu nepoznal. Tím nechci říct, že nemám milující děti i vnoučata. Dlouhé chvíle jak před smrti ženy, tak potom jsem proplakal a slzy mám na krajíčku stále. Nestydím se za to.“

Po půl roce se se mnou rozešla

Martina však cítila, že nemá smrt manžela v sobě vyřešenou. Nemohla se na ni připravit tak jako Ivan. Vyčítala si vznikající přátelství, že zašla do divala či mezi přátele. „Výčitky narůstaly, řekla mi, že měla sedět doma a držet smutek. Navíc ji osočovala rodina i přátelé, že se brzy otřepala, že zesměšňuje památku svého manžela. Po roce a půl se se mnou rozešla.“

Ivan to nechápal, chtěl být jen známý, žádné intimnosti. „Dá se říct, že jsme si zašli na kávu velmi brzy po ztrátě životních partnerů. No, prostě něco mezi nebem a zemí mne vyzvalo, abychom vzhledem k depresím, které na nás působily, našli ve vzájemných setkáních uklidnění. Jedním z důvodu rozchodu při nepředstavitelném tlaku rodiny bylo, že měla strach, že by se náš vztah mohl prohloubit, a já to podělal, protože jsem ji nepochopil.“

Proč jsme si nemohli zpříjemnit stáří?

Ivan snil o tom, že někdy v budoucnu, budou-li zdraví, mohou spolu třeba na výlety či společnou dovolenou. „Ale nikdy jsem to vzhledem ke společnému osudu, z piety či smutku nevyslovil. V našem věku mít někoho rád, milovat vzácné chvíle znamená rád se s ním potkat, potěšit bolavou duši. Choval jsem se k ní s respektem a pokorou. Netoužil jsem po ženě, ale po spřízněné duši. Cítil jsem její fyzickou přítomnost, ale neumím ten vztah k ní dobře popsat.“

Byla ženou, se kterou si ve svém věku nejvíc rozuměl, něčím ho přitahovala. „Měl jsem a mám problém se s rozchodem smířit. Byla pro mne něco jako zázrak, jako bychom se už dávno znali, jakoby v minulých životech. Byla milá, příjemná, vzdělaná, rozuměli jsme si, měli jsme stejné názory na věci kolem, prostě stejná generace. Byla ideální, intelektuální přítelkyní a já toužil po troše štěstí na stará kolena, o pohlazení na duši, vědom si, že už nic, po čem bych toužil, mne nečeká, že si sobě vzájemnými setkáními můžeme zpříjemnit stáří. Byly i později chvíle, kdy jsem si myslel, že se ke mně vrátilo štěstí, ale ono se se mnou přišlo jen rozloučit. Zůstaly jen vzpomínky a smutek.“

Přátelé a známí nám drželi palce

Nechtěl se jí vzdát, respektive těch společných setkání. Ještě zhruba dva roky po rozchodu si v týdnu zavolali. „Všichni mí přátelé i mé děti si přáli, abychom v přátelském vztahu vytrvali, ale tlačil jsem ji proti její vůli a hlavně vůli rodiny tam, kam nechtěla. Slyším od jejích známých, že na jejich rodinu působím jak červený hadr na býka. Měl jsem pochopit včas, že nemůže být v přátelském vztahu se mnou šťastná. Mně ty telefonní hovory dávaly naději, že se může ještě něco změnit.“

Ivan se na ně vždy těšil, ale byly pro něj čím dál frustrující, prohlubovaly smutek na duši. Když mu byla odepřena i naděje na společná setkání, přestali si volat. „Nevěděl jsem, že mi na ní až tak moc záleží. Chtěl jsem udržet náš vztah, až jsem se stal v jejích očích směšný. Choval jsem se jako idiot, snad mi mé šediny časem odpustí. Myslel jsem, že když ukončím ty hovory, že se mi uleví. Říkal jsem si, že lepší je konec s bolestí než bolest bez konce. Ubíjí mne to. Cítím, že ani ona, ani já nemáme nárok na štěstí. Mé zklamání je velmi hluboké, ale patří mi to.“

Nechci být nerudný dědek

Ivan se zlobí sám na sebe, na Martinu by to nedokázal. „Já za svůj hluboký smutek ano. Říká se mi to těžko, ale neměl jsem pokračovat další dva roky v rozhovorech s ní, určitě by mne to bolelo míň, ale také ona by měla čas na vzpamatování se. Nemohu se odpoutat, stále mi ten smysluplný romantický vztah chybí.“

Nechce zahořknout a být nerudný dědek. „Cítím, že samota ohrožuje mé duševní i fyzické zdraví. Zdá se, že je to nad moje síly. Někdo si řekne, co by chtěl, má milující děti, vnoučata. Spřízněná duše, která mne opustila, mi však přesto chybí. Chce to  čas, nevím, na co si stěžuji. Nelituji se, ale chci svou bolest sdílet s ostatními. Varovat mladší i starší, že všichni potřebujeme čas na vyrovnání se s minulostí, ať je jakákoliv. Nikomu věk nestojí v cestě ke štěstí, ale potřebuje k tomu také přející rodinu.“

(V příběhu je na žádost čtenáře změněno jméno, fotka u článku je pouze ilustrační.)

KAM DÁL: Dominika (59): Manžel chtěl pořád sex, ale nejhorší byly ty věci kolem. Když jsem ho přistihla, nutil do toho i mě.