Pravda, lež a manipulace v kybersvětě

Víte o tom, co vaše dítě dělá na počítači, zatímco jste v práci? Kolik hodin denně u PC je ještě pro dítě přijatelné? A co dělat, když chce být ve dvanácti letech na sociálních sítích? Na tyto a další otázky jsme se zeptali expertky na bezpečnost na internetu Lenky Eckertové, která je rovněž autorkou knihy Hustej internet.

20.03.2016 - 15:08  
Spoluautorky knihy Hustej internet Lucie Seifertová (vlevo) a Lenka Eckertová (vpravo).

Když si představíte klasickou českou rodinu. Jak to v ní probíhá z hlediska chápání rizik, komunikace mezi rodiči a dětmi, dohledu nad tím, co děti dělají?

Lenka Eckertová se věnuje popularizaci tématu online rizik. Je autorkou publikace Bezpečnost dětí na Internetu (2013, spoluautor D. Dočekal) a dětské knihy Hustej internet (2014, ilustrace L. Seifertová). Několik let pracovala v neziskové organizaci Národní centrum bezpečnějšího internetu. V současné době je ředitelkou Nadace RSJ.

Budou-li děti u počítače sedět příliš dlouho a příliš často, hrozí jim různá rizika, včetně zdravotních. Předškoláci ještě tolik nekomunikují, nejsou na sociálních sítích. Většinou konzumují obsah. Nejvíce jim hrozí riziko, že narazí na něco nevhodného. Může to být pornografie, na kterou není zase tak těžké se doklikat, záběry z válek, krvavé rvačky, šikana, sebepoškozování… Samozřejmě hrají hry. Musí být adekvátní věku. Záleží také na tom, na jakém zařízení to hrají. Děti, které v předškolním věku jenom tahají prstíkem po tabletu, budou mít větší problémy s psaním, soustředěním atd. Abych nebyla negativní, jsou i dobré hry, např. Minecraft. Děti se z něj leccos přiučí anglicky, když chtějí. Zlepší si prostorovou orientaci, týmovou spolupráci. Jenom se to nesmí nadužívat. Klasická situace vypadá následovně. Taťka a mamka jsou v práci, děti chodí na základní nebo střední školu. Rodiče chodí z práce později odpoledne. Děti přijdou ze školy a nemají co dělat. Sednou si tedy k počítači. 

Děti mi často říkají, jak hrají mafii a různé bojovky. Ptám se jich, jak se jim potom spí. Kluci samozřejmě frajeří, že dobře. Rodiče často o nevhodnosti her ví. Tím, že děti mají tablety a smartphony, ale dokážou leccos utajit. Odhlédneme-li od her,  existuje např. riziko, že  včas nepodchytí rizikovou komunikaci, kyberšikanu apod. Záleží přitom na povaze dítěte. Některé je sdílné, jiné nikoliv. 

Kde je ta hranice, kdy můžeme hovořit o nadužívání? Od kolika hodin denně už se jedná o závislost?

Velice záleží na tom, co děti na počítači dělají. U malých dětí je to v řádu desítek minut denně. Batolata u smarphonů a tabletů nemají co dělat. Předškoláky a děti v mladším školním věku to k počítači přirozeně táhne. Odkoukávají to od rodičů a starších sourozenců. Zase bych doporučila nechat je u počítače v řádu desítek minut denně. Mohou se podívat na pohádku z youtube, zahrát si hru, při níž si zlepší např. počítání. Velmi ošidné jsou složité hry nebo týmovky. Děti se nechají vtáhnout do děje a nechtějí hru opustit, aby to nezkazily ostatním v týmu. Navíc nepoznají, když s nimi někdo komunikuje nevhodně.

U starších dětí mají hry už i socializační funkci. Děti se často přesouvají do kybersvěta, protože se v reálném světě prostě necítí dobře. Je to tam jednoduší, barevnější a můžou si tam utvořit svá vlastní pravidla. Není to tak komplikované a bolavé, jako je mezi normálními vrstevníky. Další vstupní branou k problémům jsou sociální sítě. Ne každé dítě ví, co si může dovolit, co je ještě přijatelné a co už nikoliv. Velkou roli hraje zdánlivá internetová anonymita, zvlášť u dětí na prvním stupni. Nepředstaví si lidi za monitorem. 

Při svých besedách nechávám děti vyplnit dotazník. Prozradí na sebe opravdu leccos. Když je poté vyzvu, jestli to chtějí sdílet ve třídě, zděsí se. Přitom totéž dávají veřejně na internet. Následně uznávají, že dělají chybu, když toho na sebe řeknou příliš. To je mým hlavním cílem. Místo neoblíbených zákazů se je snažím přimět k tomu, aby uvažovaly nad tím, co dělají. 

Běžně na internet vystavují své fotky. Řeknu jim, přilepte fotku v supermarketu na pokladnu. Teď si představte, že tam stojíte, koukáte na lidi, jak procházejí okolo. Jak se u toho cítíte? Často říkají, že by jim to připadalo ponižující. Ale u počítače se nad tím takto nezamýšlí. 

Řešíte s dětmi i seznamování přes internet?

Chodím téměř výhradně na besedy pro děti prvního stupně, nejčastěji mezi třeťáky až páťáky, protože se mi besedy s těmito dětmi velmi osvědčily. O seznamování samozřejmě mluvíme. Je lepší říct to dětem včas, upozornit na to, že je jednoho dne někdo osloví, nebo se budou chtít seznamovat, jaké je s tím spojené riziko, aby nedošly nějaké újmy atd.

Lákání na schůzku není časté. Setkala jsem se ale s chlapcem z prvního stupně ZŠ. Ten mi vyprávěl, jak ho někdo pozval na schůzku ven a chlapec souhlasil. Vzal si s sebou kamarády. Nad místem srazu vylezli na strom a koukali se, kdo přijde. Objevil se dospělý chlap a kluci měli náramnou srandu, že si z něj vystřelili. Když jsem se ho ptala, jestli to někomu oznámil, řekl, že ne. Vysvětlila jsem mu, v přítomnosti pedagogického dozoru, že on byl sice nad věcí na větvi, ale tento člověk může někomu doopravdy ublížit. Doufám, že někomu sdělil podrobnosti.

Co se týče kontroly nad těmi dětmi. Rodiče nemají čas, nemohou dítě kontrolovat 24 hodin denně. Dá se ta kontrola postupně uvolňovat? 

Kdyby byla doma neustále tuhá kontrola, děti si cestu stejně najdou. Rodiče se často ptají, jestli mají být děti na sociálních sítích, když je jim méně než třináct let (do třinácti by neměly být na Facebooku). Odpovídám, že nejlepší je si s dítětem promluvit. Když už mají Facebook všichni spolužáci, tak je lepší založit profil společně s dítětem. Mohou se domluvit, že rodiče budou mít na profil na vyžádání přístup, nebo si je dítě přidá do přátel. U starších dětí už je to jenom na důvěře, když dítě nechce, aby mu rodič chodil na Facebook. Zakazování nemá smysl.

Nebo aby rodič chodil na Facebook za zády dítěte…

Potom by úplně ztratil důvěru dítěte. To je jako, kdyby si maminka četla v deníčku své dcery.
Nepřipadá vám paradoxní situace, kdy mají někteří rodiče až extrémní obavy o dítě, o to, co se mu může stát venku. Některé děti nemůžou poměrně dlouho nikam chodit bez dozoru rodičů. O to, co dělají ty děti na internetu, ale asi taková starost není...

Má to různé důvody. Jeden z nich je, že rodiče venku vidí ty zlé lidi. Vidí fyzické napadení, autonehody. Je to zjevné, reálné nebezpečí. Kdežto v počítači je to takové nehmotné, neuchopitelné nic. A rodiče opravdu často ani neví, co všechno se tam může přihodit. Např. o kyberšikaně nebo lákání na schůzku se toho už napsala spousta, takže o tom rodiče vědí. Fenomén youtuberů, což samozřejmě není hrozba, je naopak něco, o čem dospělí nemají ani tušení. Děti pak rodičům unikají. Neví, co sledují, chtějí, jaké mají vzory. Youtubeři přitom do videí často umisťují product placement. Děti nevědí, co to je, ale ovlivňuje je to. A to se mi z principu nelíbí.

V televizi se velmi hlídá, aby se před desátou nevysílal nevhodný obsah. Na internetu žádná cenzura v podstatě není.

Hodně si s dětmi povídám na téma pravdy, lži a manipulace. Hloubáme nad tím, co děti vůbec čtou, a co si o tom myslí. Protože spousta věcí na internetu opravdu není pravdivých, ale děti k tomu nepřistupují tímto způsobem. Kritické myšlení je potřeba v nich povzbudit, aby nebyly ochotny zbaštit všechno, co vidí a slyší. 

Nejlepším příkladem jsou asi sociální sítě. Dětí pod třináct let, které jsou na Facebooku, se vždy ptám: Kdo je tady nejstarší? Rekordmanovi bylo 99. Lež na internet vložily samy a teprve po takové debatě jim dojde, že ostatní to mohou dělat taky. 

V pokračování rozhovoru jsme probraly, zda dítěti pořizovat smartphone. Povídaly jsme si také o tom, jakou autoritu mají v době Googlu a Wikipedie učitelé, a zda by školství nemělo projít výraznou proměnou. Více čtěte ve článku Děti v zajetí smartphonů.