Za dobrotu na žebrotu. Komu teda lze věřit? Asi jen sobě

Sama se vším, sama na vše, sama se sebou...
 

S důvěrou si občas každý z nás lidově namele. Někdy méně, někdy více, ale pokud nás to nesrazí na dno, oklepeme se a je vše v pořádku. Ale Iveta s důvěrou dopadla doslova bledě, a zůstala sama.

předchozí díl toho článku najdete zde: 1.část  2.část  3.část

Vrátila jste se k matce či k sestře?

Ne. Najednou jsem pro ně přestala existovat. Neměla jsem kam jít, u koho přespat. Víte, když podnikáte, a daří se, máte dost kámošů, ale pouze pro to, že něco vlastníte, máte prachy, platíte za ně, a oni z toho také mají. Ale jakmile si nabijete čumák, tak zjistíte drsnou realitu. Ze všech přátel vám nezůstane skoro nikdo. Každej se na mě vykašlal.  Nemáš nic, nezajímáš nás, nic z tebe nemáme, tak táhni a neotravuj.

Takže co dál?

Šla jsem do azylového domu. Dokonce mi nechaly i děti. Dostala jsem minimální podporu, minimální příspěvek na děti, ale to vše sotva pokrylo náklady na azylové ubytování. Proto jsem na černo občas jako vyučena krejčová spíchla oblečení pro lidi, kteří chtěli něco ušít a opravit. Tak jsem měla nějaký prachy navíc. Jenže jsme Češi a závidíme si i prd, takže to vše někdo na ubytovně práskl sociální pracovnici a byl malér. Ve výsledku mi byly odebrány děti a šoupli je do dětského domova. Já jsem pak po měsíci byla vyloučena z azylového domu ven na ulici.

Takže jste byla na ulici. Stala se z vás bezdomovkyně.

Tak bych to nenazvala. Víte, když se od vás každý odtáhne, přece jen vám někdo pomůže, aniž byste v to doufali. Většinou je to ten, který je v řadě kamarádů na konci v řadě, který jen tak pozdraví, a vy ho ani neregistrujete. Ten, pak když se koupete v průšvihu, pomůže. Tento človíček víc, jak ti, s kterými jste dělal mejdany, kupoval jim dárky, užíval si s nimi kulturní život, atd. Vy jste pro ně v tomto případě, kdy nemáte nic, přítěž. Mají z toho ještě radost a vy jste téma na jejich společné drby ve společnosti.

Jak vám ten kamarád pomohl?

Přes známý našel další azylový dům, kde jsem mohla žít. Byl sice ve Vlašimi, kde jsem pak žila dva roky. Bohužel moje radost, že mám střechu nad hlavou, se změnila v brzo v prokletí z toho, kde jsem a jak žiji. Jednoho dne jsem byla na ubytovně znásilněna, a z toho se narodilo 4 dítě, kterému je dnes 6 let, a skončilo hned v dětském domově. Neměla jsem sílu, ani finance na to, abych těhotenství přerušila. Miluji děti, a vím, že bych to psychicky nepřenesla přes srdce. Pocit, že jsem nechala zabít dítě, by mě pronásledoval pořád. Někdo by řekl, že jsem kráva a udělala kravinu, ale každý by se rozhodl asi jinak, kdyby byl v mé kůži. Někdo tak, jiný tak. Já se rozhodla dát tomu prckovi život.

A co práce, příjem peněz?

Sesypala jsem se z toho. Jsem epileptička, bez domova, a s tímhle stavem vás nikdo nezaměstná. Máte cejch životní trosky, problémového člověka, o kterýho nikdo neopře ani kolo. Něco jako když hledáte práci, a je vám po padesátce.

Jaký jste měla důvod opustit po dvou letech pobyt ve Vlašimi?

Začala jsem si psát s jedním mužem přes internet, který jsme měli ve společenské místnosti. Byl to starší muž, bylo mu 57 let, psal slušně, litoval mně, dokonce i posílal malé finanční obnosy na lepší žití. Jednoho dne přijel za mnou a setkali jsme se. Vše bylo fajn, byl hodný, milý, nevadilo mu, jak jsem skončila a kde bydlím, a tak jsem se přestěhovala k němu do bytu.

Takže přece jen happy end?

Ze začátku ano. Dokonce se jevila šance, že by děti žily s námi, a měla bych je u sebe. Ale po měsíci společného žití jsem poznala, že z toho hodného chlapa se vyklubala doslova svině, a šílený psychouš. Náhodně jsem se z okolí dozvěděla, že byl 10 let v kriminále za těžké ublížení na zdraví. Přede mnou měl dvě ženský, a obě od něj odešly z bytu nohama napřed.

Prý je obě utýral. Když klíčema otevíral dveře a vracel se z hospody domů, tak už jsem vibrovala strachy, jak nevím co. Mlátil mně, znásilňoval kdykoliv si vzpomněl, říkal mi jmény, za které by se nestydělo ani to největší prase z hospody odkud se denně vracel. Nebral v sexu ani ohled na to, kdy jsme měla své dny.

Byl si jistý frajer tím, že nemám kam jít a že mu budu doslova zobat z ruky. Jednoho dne přetekla míra trpělivosti a zmizela jsem z jeho dosahu. Vzpamatovávala jsem se z toho hodně dlouho.

Lidi jsou zkrátka různí, a o věku to není. Hovor pokračoval dál.

 

 


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru