Jak už bylo psáno a dáno, vlezl jsem do nějaké místnosti, kde na mě dělali kuk podivné mašiny, na kterých se proklepávaly sympatické ženský, a tak jsem se zase nechal na něco ukecat. Začal jsem vibrovat s nimi do rytmu života, ale za pár chvil jsem měl pocit, že se rozsypu na náhradní díly.
Stočil jsem z posledních sil oči do strany, abych viděl, jak jsou na tom ty dvě dámy, co se tak hezky naklepávaly při mém příchodu, a rozklepal se ještě víc. Ony ty jezinky stály v klidu opodál, koukaly na mě s úsměvem, a očividně se bavily. „Zzzzzaaaassstaaaviiiit nebbbooo se pooootooooo,“ vykoktal jsem asi za minutu. „Dooooossssst…“ hekal jsem, až mě ta dívka, co tu mašinu spustila, vysvobodila z osidel vibračních, když vylekaně vypnula stroj.
„Tak jak se cítíte?“ To si dělá srandu, ne? Ptát se ještě drze jak se cítím? „Já už ani nevím jak,“ řekl jsem jí. „No, a to ještě není všechno…“ „Jak, není všechno, proboha?“ Ty šílenče černovlasý, co zas není všechno? „Postavte se, uvolněte se, chytněte se zde madel…“ Jo, jako odpočinek, jo? To já rád nebo tu s sebou švihnu na zem, jak jsem rozklepaný. Ale pochybuji, holka, že s tou postavičkou ham ham co máš, zvedneš metrák. Naklepaný budu jak řízek. Haha. Humor mě rázem přešel.
Jakmile jsem se čapl držáků, zase prsty naklofala něco na tu obrazovku, a ten knecht strojní se znova rozklepal. Ale jakoby od nohou. Prostě ta plošinka se rozechvěla, a začala si se mnou pohazovat tak, jako kdybych byl peříčko z labutě. Ale z těžkotonážní labutě. Takovou by ani Harapes neobskočil. Držel jsem se držadel, oči vyboulené, zuby jsem jektal jak na Sibiři, nohy jsem držel pevně u sebe ….
„Uvolněte se, nebojte se. Uvolněte se celý,“ slyšel jsem v mlze, která se začala tvořit v očích. Jo, já se ti tu uvolním, a budeš nejen vytírat… „Ppprrrooosssííím, jjjááá chciii domůůůů… Já už budu hodný, milý, Bože na nebesích jen to zastav, vypni proud, nech zbořit elektrárnu, já nevím co, ale jááá chci pryč… CHCI…. A pustil jsem se držadel. Neměl jsem to dělat. Fakt neměl. Nadskočil jsem několikrát za sebou, jakoby mi někdo nandal na nohy kolečkové brusle, protože se rozjely samy do světových stran, a hezky jsem šel ukázkově do podřepu. Jak bych to tu napsal…. Asi takhle.
Ukázkově jsem se vyvalil na zadek vedle té mašiny. Seděl jsem tak na půl zadku na zemi, druhou půlkou zadku na té mašině, a ten hajzlík technický pořád vibroval. Tentokrát natřásal moje pozadí. A to byl průšvih. Já byl totiž po jídle. Padl jsem na čtyři, popolezl jsem od ní, obul se, jedna z těch ladných dam, co na mě hleděly jak na zázrak, mi pomohla zvednout se ze země a řekla: „Super to bylo… Dobrý… Ale nepadat. Držet se.“ Kam na ty utkvělý fóry chodila, nevím. Dosedl jsem na židli a pořád jsem měl takový pocit, jako by se třásl celý obchoďák. Raději jsem se držel rukama sedadla židle, na které jsem seděl. Jsi cvok, jsi tupec, co nepřemýšlí vůbec. Nejsi ženská, nejsi, nejsi, nebo snad jsi? Ptal jsem se sám sebe, a nadával si jak špaček.
Já už z toho vibrování byl fakt mimo. Po chvíli jsem vstal, roztřesenou rukou jsem se rozloučil, a slíbil v naivitě, že snad přijdu znovu. Udělal jsem krok, dva, tři, a najednou jsem zbledl. Nohy jsem přitiskl k sobě, svaly v pozadí zaťal, až jsem dostal křeč a už jsem letěl na toaletu. Vibrace mašiny na mé pozadí po obědě totiž začaly opožděně až moc působit. A to nebyla už žádná sranda. Stihl jsem to jen tak tak. Obdivoval jsem s úctou, co všechno ty ženský pro krásu svého těla dělají, a mají výdrž. Palec nahoru všem.
Proto asi ta moje zvědavost zkusit vše, co ženy zvládají, mě snad jednou zabije. Jen ten jejich úžasný pocit jistoty a bezpečí, co mají dle reklamy v televizi každý měsíc, kdy mohou na disko a konečně si to naplno užít s kamarády, ten ne a ne přijít. Nerad to dělám, ale něco bych ženským touto písemnou cestou řekl na plno osobně od plic.
„ Vy jste ženský fakt šílený hazardérky, a jste schopny všeho, za krásu vašeho těla i za zdraví ducha. Já na to nemám. Klobouk dolu, a můj obdiv k vám.“
