Markéta ji porodila, když jí bylo 40 let, a protože toužila po holčičce, byla pro ni Josefa vším. Odmalička byla Josefa velice půvabná a roztomilá holčička. A tak nebylo divu, že byla u všech oblíbená. A Josefka toho samozřejmě využívala. Když ke mně přišly na návštěvu, Josefka nás neustále přerušovala v našem hovoru, stále něco potřebovala od maminky. Zpočátku se to zdálo roztomilé, ale časem to už bylo otravné.
Dlouho jsem kamarádce nic neříkala
Je to přece její dcera, její rodina, nemám právo jí mluvit do výchovy a chování její milované dcery. Když bylo Josefce deset, bylo mé kamarádce padesát tři. Takové trochu nepříjemné spojení puberťačky s dámou v přechodu. Kamarádka upadala často do depresí a Josefka měla zase starosti dospívající dívky. Tím spíš, že byla na svůj věk neobvykle vyspělá – a to nejen fyzicky. Na druhou stranu se ale dokázala chovat jako malá rozmazlená holka. Lezlo mi to čím dál víc na nervy. O to víc, že mě Markéta navštěvovala zásadně s Josefkou. A když jsem navštívila já ji, tak Josefka byla vždycky na očích. Bohužel. Jednou jsem byla svědkem něčeho, co už přesáhlo mírou mé tolerance. Třináctiletá Josefka si nechala od své padesátileté maminky obléknout punčochové kalhoty. To byl okamžik, kdy jsem se rozhodla vzít to do svých rukou.
Dámská jízda
Jednou u mě obě zůstaly přes noc. Udělaly jsme si takový holčičí mejdan. Rozhodně jsem si kvůli Josefce nechtěla kazit večer. Tak jsem se pěkně na ten večer řádně připravila.
Když zazvonil zvonek u domovních dveří a Josefka se vřítila do mého bytu, aniž by se zula, protože musela okamžitě na záchod, zatarasila jsem jí cestu a přikázala: nejdřív zout! Zřejmě to zafungovalo. Sice něco brblala o přehnaně čistotných lidech, ale provedla, co jsem chtěla. Markéta – opět lehce „pod dekou“ , jak říkala svým depkám, se mezitím přesunula do obývacího pokoje a sesunula se na pohovku. „Nejdřív si uděláme kafe, dáme si koláč a pak si dáme něco moc dobrého. Překvapení.“ Snažila jsem se Markétu trochu povzbudit. „A pak si pustíme ten film.“
Hlavně neustupovat
„Chci taky kafe! A k tomu přesně tenhle koláč.“ Objevila se mi za zády Josefka.
„Josefko, mohla bys postavit na kafe ty? My s maminkou zatím ochutnáme ten úžasný koláč, který jsem upekla pro všechny.“ Josefka se málem rozplakala. Zato Markétě se evidentně zvedla nálada. A tak jsem s Josefkou hrála tuhle hru celý večer. Když mi Josefka chtěla skočit do řeči, nebo když nutně potřebovala poškrábat na zádech, nebo zrovna objevila divný pupínek na stehně a dožadovala se od nás vyšetření, hned jsem zakročila. Josefka neměla proti mně šanci. I když by mě asi nejradši navždy odstranila.
Ten večer jsem pochopila, že na tyhle děti platí jedině toto: Žádná lítost! Nenechat se ukecat! A nenechat si zasahovat do svého soukromí!
