Rada nad zlato, ale jak to říci když

Někdy pravda dokáže být krutá
 

Každá komunikace na seznamkách začíná s jistými nadějemi. Ale časem ty naděje vyprchávají, mění se v jiné reality, a nastává doba, kdy je nejlepší osobní setkání a poznání se navzájem. Pokud oba hrají fér hru, jak se říká. Pokud ale jeden si hraje s city druhého, je zaděláno na,… U Karla to platilo ne dvojnásob, ale desetinásobek. Moc všemu věřil.

 

 

Předchozí části tohoto rozhovoru                       Pondělní rozjímání                Přirovnání - porovnání          Minulosti se nezbavíme

Karel ode mne chtěl, ať mu řeknu svůj chlapský názor, jak to vidím já, protože Petra do něj šije, ať neblbne, ale on že cítí, že to bude ta pravá.

„Karle, brzdi, znám net.“ Víc jsem neřekl a ani nechtěl říct.

„Ne, ne, Blanička není taková, prostě se máme rádi a mám za ní přijet.“ No, tak jsem mu na to řekl, ať teda za ní jede a bude mít jasno.

 

Snad pro Karla Blanička bude něco jako Blaničtí rytíři, a vysvobodí ho ze samoty.

 

Poslechl mě a přijel po domluvě s Blankou za ní do Brna. Ale až v Brně na nádraží dostal na mobil SMS, kde mu Blanka psala, že musela za holkou do nemocnice a bude tam s ní ležet na nadstandardním pokoji, ale že na to nemá, a tudíž že se s Karlem nesetkají… Ale že je jí smutno, a že to pak napraví a přijede za ním do místa, kde bydlel. No a co se nestalo. Karel se vrátil domů, Blance poslal z konta hezky velký balík korunek, ať se mladá uzdraví a máma je s ní na nadstandardu. Nakonec ji napsal, ať ji vezme sebou k němu, že se o ně rád postará.

 

Karel žil pořád s hlavou plnou té své Blaničky. Až do doby, kdy mu život nastavil krutou tvář poznání.

 

Ona ta Blanička, jak se kyprá děva jmenovala, se jednou na chatu trošku více v soukromí otevřela někomu, kdo tam byl též dlouho, a znali se osobně. Každý člověk na netu je pod nějakým nickem, napsat o sobě může cokoliv – ale kde je pravda? A zde to platilo dvojnásob.

 

Zkrátka Blanička se chlubila jednomu chlapskému nicku, jak si na netu užívá. Že našla vola z Prahy, co jí vše věří, že jí poslal prachy na dovču, a dokonce se pochlubila, že jí poslal nový mobil a dokupuje jí kredit. Psala to sice pod sklem, jak se to říká na chatu, nebo pod zámkem, ale blbě to odbouchla – a hle, bylo to veřejně napsaný. I její jméno tam bylo…  Bohužel v té chvíli, kdy tam byl přihlášen i Karel, který měl jiný nick, než jaký používal na seznamce. Na chat Karel chodil proto, aby si poplkal s bráchou, který byl z opačného konce republiky.

 

Karel ihned kontaktoval písemně chlapa, co si s Blankou psal, napsal mu, že ten vůl je on, a ten chlap mu zkopíroval celý rozhovor s Blankou. Karla to totálně vzalo. Protože z Blaničky se vyklubal normálně chlap, hajzl křivej co si z něho po celou dobu, co si psali, dělal jen a jen prdel. I ta adresa, kam poslal mobil, byla prý nějaké jeho známé, která o ničem nevěděla, jen předala pak zásilku dál.

 

Tak proto to na tom čísle, kam volal, nikdo telefon nezvedal – jen SMS.

 

Bože, jak jsem ho chápal. Po tom poznání, kdo je vlastně ta záhadná zač, se Karel se mnou a s Petrou setkal v zahrádce cukrárny, kde jsme se poprvé poznali. Doslova z toho brečel u stolu…

„Neboj, bude dobře, to se spraví, žen je hodně,“ snažili jsme se mu nějak dát s Petrou chuť do života.

Moc tomu nevěřil, protože měl z toho, jak napadal na nohu, dost velký trauma. Ale nechtěl žít sám. Co říci.

Když se to Karel dověděl a vše mu docvaklo, potřeboval to s někým probrat. Vůbec jsme nevěděli, co mu na to říct. On to asi vytušil, zaplatil a zvedl se k odchodu. Rozloučil se s námi se slovy „musím se s tím poprat, snad to vydejchám,“ a odešel.

 

Nevydýchal...

 

 

 

 

 


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru