Partner mi po 20 letech manželství odešel na věčnost, dokážu žít single?

Jáká změna nastane? Zvládnu to?. A co dál?
 

Normální manželský život, běžná „Itálie“, žádné extrémy. Pak přijde rána. Partner není. Zemřel. Poradím si? Zvládnu život single?

Bolest ze ztráty milujícího člověka pomalu odeznívá a objevují se problémy spojené s běžným chodem domácnosti. Práce léčí, práce pomáhá. Ano, ale …

 

Řeknete si, vymaluju. Na tom přeci nic není. Válečkem sem tam, nahoru dolů. Abyste pokoj měla pěkný, vymyslíte si, že jeden kout uděláte o odstín světlejší nebo tmavší, to není tak důležité, ale potřebujete si to označit. Tak statečně vylezete na štafle a lepíte pásku. Má být rovně… nalepíte, odstoupíte. Jo, schváleno. Vymalujete, barvy k sobě krásně ladí. Odstraníte pásku a …. děs. Rozdělení není rovné a ještě je to celé nějaké otřepané. Koukáte a rozbulíte se nad vlastní neschopností, nešikovností a hlavně nad novou skutečností - samotou. Je vám jasné, že nejste ta statečná Robinsonka, co dokáže všechno.

 

Nemusíte být úplné kopyto, ale jsou práce, které sama nedokážete. Co s tím? Otravovat potomky, kamarády? Každý už má ten svůj život zajetý a budete jaksi navíc. Takže zkusíte seznamku. I když si napíšete, že hledáte jen KAMARÁDA, musíte čelit majlům typu: je mi 27 a hledám starší ženu, nebo něžné chvilky a obohacení stávajícího manželství.

 

Nakonec v jednom případě svolíte se schůzkou a při řeči vyplyne, že je z jiného místa než psal v inzerátu, a že s tím rozvodem to ještě není úplně jasné, proto tedy napsal jiné město, aby náhodou na to manželka nepřišla. A tak si říkáte, jaká další překvapení na vás tento šikula připravil, a po anglicku vycouváte.

 

Mezi tím udržujete korespondenci s dalším zájemcem, který sice teoreticky dává dobré pokyny a rady, ale že by se převedl v praxi, to se nějak vyhýbá. Korespondence vyšumí.

 

Vzdáváte se.

 

A pak přijde změna. Jednoho dne se začtete do postřehů a zážitků na jednom profilu jednoho muže.  Způsob psaní a volená slova vás natolik pobaví, že seberete odvahu a napíšete poděkování, že jste se moc pobavila a zasmála. Ten človíček zareaguje a pozve vás na kávu. No proč ne? Poplkáme, třeba se i projdeme, na tom nic není…

 

No a takhle plkáme a procházíme se už pět let. Můj život dostal změnu a já za to moc děkuji.

 

Ono asi vše má svůj čas a nemá se, jak se říká „tlačit na pilu“.

 

Tento příspěvek ze svého života a poznatku nám poslala jedna naše pravidelná čtenářka portálu www.čtidoma.cz. Tímto ji za příspěvek touto cestou děkujeme.

Hezký víkend plný pohody všem.

 


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru