Jsem sama, či sám. Sakra živote, co s tím udělám?

Tuto otázku si občas položí asi každý, kdo hledá svůj protějšek, ať v reálném životě, nebo pomocí internetu?

24.10.2015 - 07:30  
Co bych tak chtěl a koho? Sakra, vím to vůbec?...

Vezmeme to z gruntu, z pohledu muže. Kdejaká dáma si říká: „no jo chlap, ten myslí jen na jedno...“. Ale co když myslí třeba na knedlíky a ne na ž? I když… je to milé. 

 

Takže takový chlap přijde domů, práskne sebou na gauč, zahledí se moudře do bl… pardon na strop, a začne dumat. Kolik žen mu prošlo životem? Ne tím jako na jedno kavčo, nebo ahoj a sbohem. Ale takové ty ženy, co ho zasáhly citově i osudově? A výsledek? Co z toho bylo a je?

 

Jenže.

Jenže pokud je to chlap, co si rád povídá, má rád komunikaci, zkrátka není typ chlapa, co vyhledává samotu, má to jako osamocený tvor v životě dost blbé. To vše asi ženy zvládají lépe, (jsou to větší bojovnice), anebo u chlapa je to jeho vada v životě, na tohle právě si neumí sám odpovědět. Na toto si jasně asi neodpoví nikdo. Pokud si sám nelže.

 

Proto chlap zvědavě vlezle na net s pokusem se seznámit. Je to pokus o setkání se ženou, co také nechce být sama, popovídat si, projít se, a co s toho vzejde… nechť se stane.

 

No, ono se občas ale stává, že z toho někdy jde kebule kolem. Těch pokusů o seznámení s nějakou sličnou, normální babou (hele, myslíte si, že v tom mumraji, ve kterém žijeme, je někdo ještě normální?) je jistě dost. Pokud se třeba i dvouhodinové setkání dá považovat za seznámení. Ale v tomhle jsme asi chlapi buldozery a jedeme dál, protože si pořád říkáme…

 

„Sakra, třeba tohle musím projít zažít, abych pak našel tu pravou.“ A už zas tu mozkovnu v palici zatěžkáváme dalšími vzpomínkovými zážitky, až se někdy v okamžicích culíme s pohledem do stropu jak měsíček na hnoji, To kdyby věděli ostatní čemu… to by koukali.

 

Jeden chlap kdysi řekl památná slova, která mu potvrdilo i dost dam, které také hledaly či dodnes hledají toho svého prince.

 

„Na reálném setkání se ženami, které se chtějí seznámit, mám většinou štěstí na ženy, které sice hledají, ale … Nevím jak to, říci, ale snad po tom všem, co nejen v životě, ale i na netu a seznamkách s chlapy zažily, se vážněji seznámit ani nechtějí. Mezi tím vším se najdou i zvědavky, co nic nehledají, jsou spokojeny s tím, jak žijí, s kým žijí, či samy, ale ta zvědavost… Ta mrška zvědavá.

 

Systém kdo jsi, co jsi, ukaž foto a tím to končí, je pro mne nepochopitelný. Asi zastupují nějaký statistický úřad a zjišťují, kdo je kdo a odkud. Já to chápu, ono když si človíček omlátí kušnu a namele si ji, pak mu hodně dlouho trvá uvěřit, že to je, jak to je. A nakonec ta písmenka… Jejda, co se s nimi dá nakecat, namluvit, ale i ublížit. Hlavně ženským. Ty to nesou obzvláště těžko.

 

Z mé strany narážím v inzerci více na vysokoškolsky vzdělané ženy. Je jich na seznamkách víc a víc, ale ty hledají vždy většinou vysokoškoláky, a to já rozhodně nejsem. Dál dost čtu inzerce těch, jak já říkám šikovně chytrých děvenek, co neslyší na to, mám tě rád, ale na to, jak šustí papírové prašule, a zajímá je, v jaké značce auta si kdo vozí zadek. A toto platí i na opačné pohlaví. Na chlapy. Tam je snad divočina ve lhaní ještě větší.“

 

Jak moudrá slova od chlapa, že?

A to kdyby tu něco podobného napsaly dámy, to by bylo počteníčko a porovnáváníčko, kdo je na tom hůř v seznamování… to by bylo. Nebo snad se stane zázrak, dámy zareagují, a napíší jak to vidí zase ony? No to by bylo... SUPER!!!

 

(pokračování tohoto moudra obyčejného chlapa si přečtete zítra. Třeba po nedělním obídku jako relax, ju?)