Do podnájmu či pod most aneb Když člověk vyletí z bytu jako nechtěný host

Podnájem, vstup do neznáma. Nebe, peklo, či ráj, čas ukáže
 

Než se stěhovat, to raději vyhořet. To se říká lehce, ale co když to stěhování je pro člověka osudové, a zasáhne ho v době, kdy s tím vůbec nepočítá a přijde to jak blesk z nebe? Toto potkalo i mého kamaráda Pepu. A podobné situace můžou zasáhnout každého z nás. Jen zatím o tom nevíme. Seděli jsme spolu u stolu v kavárně, Pepa se nadechl, a spustil

Dny na začátku ledna nového roku, kdy se to všechno poto, pomalu plynuly za sebou v šedi zimních dnů. Z práce mě čekala nezáživná cesta domů, což znamenalo jít na tramvaj, na metro, a po pár desítkách metrů do areálu ubytovny. Zde se krčily tři stavební buňky, kde jsem našel dočasný domov. Moje partnerka náhle zemřela a její děti mě vyhodily z jejího rodinného domu hned po pohřbu na ulici. Žili jsme roky, jak se říká na psí knížku, a neměl jsem tam trvalé bydlení.

Ze začátku jsem si říkal - to je super, našel jsem si střechu nad hlavou, mám klid, nějaké to zázemí, venku i sezení před vchodem do buňky, ale to je tak na chvíli. Když je člověk navyklý na jistý životní standart, a nevzdá to v životě, dojde k závěru, že toto bydlení není to pravé ořechové.

Začal jsem pokukovat po klasickém pronájmu bytu, nebo části bytu, anebo snad kdyby se dařilo i v rodinném domku. Jelikož jsem nebyl varován, neznalý informací od lidí co toto taky zažili, tak jsem si opsal pár telefonů a jal se obvolávati. Samozřejmě jsem si fandil. Nekuřák, abstinent, pracující, tak jsem si řekl, že žádný problém nebude.

Byl problém, a to obrovský.

„Dobrý večer,“ ozval se v jednom telefonickém hovoru milý ženský hlas. Zeptal jsem se, zda inzerát, který jsem četl v inzerci na pronájem místnosti, stále platí, a zda mám šanci.

„Ano. Pronajímám pokoj plně zařízen v panelovém domě, nájem 5 tisíc kompletně včetně služeb, nekuřák a abstinent je vítán.“

Vyhovovalo mi, že to bylo na okraji městského ruchu, a že autobusové spojení z domu do práce je přímé. Dojel jsem na místo určení v hodinu, kterou ta tajemná dáma určila. Našel jsem panelák dle popisu a adresy, kterou mi poslala formou SMS, vchod a vizitku na dveřích od bytu, nadechl jsem se pro kuráž a zazvonil.

Kouzelné dveře se otevřeli a v nich...

Otevřela mi dáma asi tak v mém věku. Byt byl velký 3+KK, z chodby vedl vchod přímo do prostorného podélného pokojíku, kde byla skříň, stolek, dvě křesla, televize, válenda, polička, koberec, vše bylo čisté a prostorné, a k tomu jako bonus krásný výhled do parku z okna. Jo, to by šlo, řekl jsem si pro sebe a na dotaz, zda se mi to líbí, jsem souhlasil.

Tak já to beru, šéfová

V porovnání tohoto bytu s mým dočasným ubytováním v buňce, se toto jevilo jako pohádka. S paní domácí tam bydlel také její syn. Bylo mu, myslím, tak 19 let. Byl to tichý kluk, vypadal na slušňáka, proto jsem s tím neměl problém. Souhlasil jsem a od 1. dne v následujícím měsíci jsem se k nim mohl nastěhovat.

No, nastěhovat, to se ani nedá tak říci. Sbalil jsem si do tašek jen pár hadříků na sebe, co mi zbyly, něco pro začátek jsem si dokoupil v sekáči, a bydlení v novém bytě začalo. První den navečer po nastěhování mě paní domu pozvala do obýváku na šálek kávy.

S cizí ženskou v cizím pokoji

Rozpovídala se u kávy o okolí domu, kde bydlí, kde co je, ale něco prozradila i o sobě. Byla v invalidním důchodu, syn byl bez práce, dělal sice na černo nějakou brigádu, takže peněz měli nic moc. Sotva prý to vše utáhnou a tak jsou rádi, že tohle mé bydlení je příspěvek na přežití.

Student, co tu prý bydlel přede mnou, si našel jiný pronájem a odešel. Byl prý příliš hlučný, chodil domů pozdě, snad i pil, vodil si kolegy ze studia k sobě na návštěvu, a jí to vše vadilo. Poděkoval jsem za kávu, rozloučil se, a nechal si od domácí ještě v rychlosti ukázat, kde co je. Následovala exkurze koupelny a toalety, a po ní jsem zaplul do své nové místnůstky. Paní domu se zamkla v pokoji na dva západy, asi se chuděra bála. Měla recht. Neznala mě, byl jsem cizí chlap v bytě, tak se nedivím. Já bych se asi taky bál.

Ráno jsem vyklouzl tiše z bytu do práce, zacvakl jemně dveře, abych je nevzbudil, zamkl je na dva západy na přání majitelky, a mazal jsem do práce. V práci se na mě všichni sesypali s dotazy, jak se mi bydlí. Byli zvědaví, jak hejno vran, kde bydlím a u koho. Super, super, chválil jsem vše a mé nadšení nebralo konce…    

Kdybych ale věděl, co zažiju, tak si vyberu tu možnost pod mostem, a měl jsem svatý klid.

(pokráčování zítra zde)

Přečtete si také:

Anděl sem, anděl tam 

Jakou možnost bydlení byste zvolili vy, kdybyste byli v situaci, jako Josef