Dopisovací podnájem na palici

Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Ale pak...
 

Příběh kamaráda Pepy, který byl doslova vyhozen z baráku, kde žil na psí knížku roky se svou přítelkyní, která záhy zemřela, začal pomalinku a jistě nabírat na síle

Ono v dnešní době jít do podnájmu, kde člověk není sám, ale přímo s majitelem bytu je dosti statečná věc. Nevíme o druhém z hola nic, a vstupujeme do prostředí, které vůbec neznáme a nevíme, jak to tam chodí a co je zajeté. Pepa pokračoval ve vyprávění.

Myslel jsem si, že mám vyhráno, ale bylo tu opět to ALE

Ale jen do té doby, než jsem přišel odpoledne do bytu, tiše se přezul a vklouzl do bačkor. Po špičkách, abych nerušil, jsem zaplul ladně do své místnůstky, kde mě na posteli očekával dlouhý, rukou psaný dopis. Na lístku vytrženém ze sešitu bylo drobným písmem napsáno toto:

 Milý Josefe

     Píši vám pár základních informací, jimiž se zde zásadně řídíme se synem tak, abychom si spolu vyšli všichni bez omezení pohybu či nedorozumění. Jak jste si všiml, jsem matkou syna, jenž nemá práci, a s penězi nejsem na tom moc dobře. Pobírám 3 600 Kč důchodu a šetřím každou korunu. (Což mě moc nebylo jasný proč tak málo a kde bere peníze na nájem a provozní poplatky.)

   Takže bych vás prosila, abyste všude za sebou nenechával svítit, dodržoval noční klid, protože jsme tichá rodina, a nepřála bych si, abyste si sem přivedl jakoukoliv návštěvu, co by se zdržovala u vás, byť i jen na chvíli. Televizi zapínejte jen v nejnutnějším případě, protože proud je drahý, a s vodou, hlavně s teplou, šetřete co nejvíce, jak to jde. Toaletní papír používejte svůj, jakožto i ostatní hygienické pomůcky, např. mýdlo, šampón atd.

     Zamykejte za sebou, i když jsme oba doma, protože nikdy nevíte, kdo je na chodbě. Odpadky vynášejte zavčas, aby nepáchly, a to a to a tohle a tohle.

Ještě že tam nenapsala, abych moc nedýchal společný vzduch v bytě s ohledem na životní prostředí. Jo, chápal jsem, dobrý, je to její byt, ale zase za 5000 tisíc měsíčně jako co… To jako mám být vzduch?

Pomalu začalo býti husto

Cestou z práce jsem si koupil v krámě polévku s játrovými knedlíčky v pytlíku, a nechápal jsem, jak se ty knedlíčky játrové v té reklamě v telce a na obalu polévky kde jsou vyobrazeny, můžou vejít do toho mrňavého plochého pytlíku. Asi budou nafukovací. Přihnal jsem si to do bytu tak hladový, že jsem šel rovnou na věc. Což znamenalo si ji uvařit v něčem a na něčem, takže potřebuji k tomu hrnec, vodu, talíř a lžíci. Zaklepal jsem na pokoj, kde byla paní domácí, přes který se šlo do kuchyně. Zamčeno.

V televizi podle zvuku zrovna běžel nějaký seriál. Paní domu otevřela dveře v župánku, a ptala se, co že si mé já žádá. Mrkl jsem okem na sáček s polévkou, a doplnil jsem pohled s dotazem, že bych si rád udělal na plotně polévku, zda neruším.

„Jako tady? No tak pojďte,“ řekla překvapeně šéfová. Ukuchtil jsem vše v kuchyňce za 10 min, na chlapa v kuchyňce i podezřele vše vzorně umyl, po sobě i uklidil, popřál domácí hezkou noc a šel k sobě do pokojíku.

Jukl jsem z pelechu na telku, a šel spát dřív, než bylo zvykem, abych náhodou nebyl hlučný a ráno nezaspal. Ráno jsem stejně trošku zaspal, takže jsem vylítl jak vrabčák z hnízda a domů jsem přišel až navečer. Otevřu pokoj, a hle, na stole ležel ještě větší papír se vzkazem než minule.

Josefe. (Bez oslovení pane, nebo jinak.)

     Celá v šoku jsem poslouchala, jak jste ráno několikrát použil vodu. Dovoluji si důrazně připomenout, že jsem v důchodu, a že za vše se platí. A to už nemluvím o tom šoku, když jsem k vám přišla na pokoj na kontrolu. Nechal jste pootevřené okno, přímo vstup pro zloděje (poznámka: bydleli jsme v 11. patře bez balkonu), a všude jste měl rozházené noviny a časopisy. Na stole jste nechal prázdnou špinavou sklenici od pití, jež jsem vám zapůjčila, a na to my nejsme zvyklí. Myslím, že si nepamatuji, že bych vám dovolila si zde u nás vařit, nebo jinak používat kuchyni. Plyn není zadarmo, ani světlo, a já si myslela, že se budete stravovat jinde. Proto bych uvítala, abyste se stravoval v restauracích a zde tento pokoj používal jen na přespání. Jsme slušní lidé, a tak doufám, že to budete akceptovat.

Seděl jsem na posteli, vejral jsem tupě přes okno na nebe, a v duchu jsem si říkal „Ta bába je kráva, jak ta Milka jogurtová.“ Jenže tu miluji, ale tuhle bych zastřelil pro výstrahu všem.Tak já jí dám 5000 korun, chodím navečer domů potichu jak myš, snažím se být zalezlý a ani nedutat, ve svém volnu jsem pryč a lítám po Praze, abych tam u ní neotravoval a nakonec co, nakonec se tu ani nemůžu umýt a něco ukuchtit?

Zmuchlal jsem papír a lehl si na postel. Otevřel jsem si od Číňanů jídlo v polystyrenu, které jsem si koupil cestou domů, zobal jsem nudle s kuřetem, na gauči jsem měl vzorně jak na vojně odestláno, a tak jsem se pohodlně natáhnul v tom, jak jsem byl oblečený. K tomu, aby mi lépe chutnalo, jsem si pustil telku.

Po jídle jsem se rozhodnul, že si přečtu něco v novinách. Abych i lépe viděl na ty písmenka, co měsíc po měsíci tisknou v médiích menší a menší, rozsvítil jsem si nad postelí lampičku. V tom nejlepším, kdy jsem četl, jak se máme skvěle, se ozvalo… Ťuk, ťuk, ťuk … No do prdelky na fialky, koho to zas čerti ke mně nesou?

A oni přinesli paní bytnou. (pokračování příběhu)

Přečťete si také

 

 

 


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru