Pivní slavnosti stály za to. Zážitek za všechny prachy

Kde se pivo vaří, tam se dobře daří. Fakt?
 

Když se jednou na mě Jirka obrátil s dotazem, zda s ním půjdu do jeho hospůdky, souhlasil jsem s pozváním. (pokračování příběhu)

     

Jsem zvědav, co budu v té putyce dělat, když nepiji, pomyslel jsem si. Za námi se zaklaply dveře od bytu a vyšli jsme ven na čerstvý podvečerní vzduch. Vzali jsme to přes parkoviště nějakou zkratkou k té jeho hospůdce.

Ale co, dám si kolu, poslechnu si pár chlapských názorů na svět, na baby, dám si tam řízeček s bramborem, třeba tam bude příjemná obsluha, prostředí, a jak řekl Jirka, prý i ženský tam chodí na frťánek a vínové dýchánky. Že by?Troška můj dojem zastínil ten fakt, že jsme šli mezi stromy, po úzké cestičce, a tak nějak víc a víc jsme se blížili k trati pro vlak.

 

„Jirko,“ řekl jsem s obavou. „Hele, nezabloudili jsme? Tady nic není.“

 „Ale je, neboj, už tam budeme,“ prohodil Jirka, i když  kolem nás byly pořád jen stromy, křoví a trať. Sakra, že by to byl nějaký vyřazený restaurační vůz?

Prdlajs, stromy se rozestoupily a vejral jsem na nástupiště, u kterého se krčilo malé nádražíčko a v něm vysněná a hledaná restaurace či hospoda.

 

Hospůdko známá...

Jirka otevřel staré oprýskané dveře do lokálu a vešli jsme. No, bylo to tam jak v pohádce. Pajzl, fakt pajzl, jak vystřižený z románu. Na to, že to bylo nádražíčko v hlavním městě, tak ty lidi, co tam seděli, oblíknout do kožešin a do rukou jim dát kyje, tak jeskyně skalních mužů je hadr proti tomu všemu, co zde sedělo.   

Stará okna, dřevěné stoly, na nich žluto kávově flekaté ubrusy, staré dřevěné černé židle z první republiky, výčep, vedle místnost s kulečníkem, u kterého šťouchali do koulí mladí jinoši cumlající pivo.U stolů posedávali chlapi v montérkách, dědové se psy, co přišli z procházky po okolí, a stůl štamgastů, kam mě Jirka vedl.

Vše bylo tak jakoby staromódní, že kdybych zařval cokoliv německy, tak to začne snad hajlovat. Nad tím vším se snášel krásný šedomodrý kouř vyfukujících hubiček pivních skautů.

 

„Ty vole,“ řekl jsem Jirkovi, „kam jsme to zašli?“

 „Sem chodím skoro každý den, neboj, je tu sranda. Nazdar hoši, vedu novou posilu,“ a ukázal na mě.

„Dobrý den,“ a ručkou jsem jen od boku zamával na pozdrav.   

 

Představil jsem se a přisedl si k nim. Než jsem se nadechl, přede mnou přistál půllitr piva s pěnou, co stékala po obvodu sklenice a vpíjela se do toho šmucik ubrusu na stole.

 

„Ale já si dám colu,“ špitl jsem a naznačil, že to žluté lepkavé nepozřu ani za nic.

 „Co? Colu?“ udiveně se zeptal číšník a Jirka hned zabodoval.

 „Já si to vezmu, když on nechce,“ pohotově odpověděl Jirka. Než jsem se nadál, už jsem měl čárečku na lístku. Kruci, to je fofr.

„A mohu poprosit o jídelní lístek?“ No, to jsem si naběhl. Všichni u stolu co seděli, zmlkli a napjatě sledovali, co bude.

„To nemáme,“ odvětil číšník a pohodil hlavou směrem k pultu. Visela tam tabule, kde bylo rozšmatláno od křídy asi to, co měli k polednímu menu. Šmouha, flek, šmouha, a jako příloha něco jako „Va,“ a šmouha.

„Teď už je kuchyň zavřena, zde víc točíme, než vaříme.“ „No, a co mi teda můžete nabídnout?“

„Co? Moment,“ řekl otráveně číšník.

„Maruš, co máme k jídlu?"  Zpoza rohu vykoukla ženská a vyštěkla.

„Klobásu, utopence a tlačenku s cibulí.“

Fuj, fuj, utopence ne, u klobásy možná… A tak jo,jdu do klobásy.Jirka se ke mně nahnul a prohodil tiše.

„Ty vole, na co si hraješ? To si myslíš, že ti tu budou vyvařovat?“                                                                                           

Pivka lítala sem a tam, do toho nějaký prcky, kouře přibývalo víc a víc, najednou to tam lidmi začalo houstnout. Přicházeli i mladí, takový kloučci s děvčátky zmalovanými kolem očí tak, až jsem se musel culit, jaké kreativní malby si byly schopny vytvořit na obličeji, kluci drsňácky před nimi chlapsky lili pivčo do sebe, postávali kolem, jakoby na něco čekali, ale na co?

„Dnes máte narváno, co?“ Snažil jsem se zapojit do diskuse mezi chlapy, co rozebírali, jak jsou ženský pitomý a oni nepochopený, a jak jsou v práci všichni blbý a oni jedinečný. Hospodská klasika.

 

„Dnes je pátek. To je tu vždy narváno. Vydrž, uvidíš,“odpověděl Jirka.

„Co uvidím?“ mumlal jsem na Jirku a cintal tu rozředěnou hořčici s kečupem na talíř a po sobě.To jídlo, co mi přinesla obsluha, bylo fakt hustý.                                    

„No, uvidíš, on je tu od devíti večer striptýz.“ Málem mě zaskočilo.

„Nekecej. Tady v tom nahuleným  prostředí? Ježíš, a kdo se tu jako striptýzuje?“

„No, uvidíš, to budeš koukat.“ Koukal jsem… Nevěřil jsem očím.

 

Přišel chlap hřmotný tělem v džínách jak ze stavby, strniště skvělé na ksichtě jak Krakonoš a cvak, kazeta s muzikou vplula do věže, se které se vzápětí spustila ukňouraná muzika. Chlap požádal chlapce cumlající pivo, aby odstoupili od zavřených dveří, zvýšil hlasitost, hospoda ztichla, dveře se rozletěly a na parkety, co znamenají svět, vplula vnadná striptérka. No, dá-li se to tak říci.

 

Překvapení večera

Zdatná, bytelná ženská, zmalované oči, mejkap schovávající vrásky, chlupatý přehoz kolem krku, minisukně, halena, tričko vypasované na těle, v něm jaksi více naděleno od přírody, a na šlachovitých nohách narvány černé punčochy s květovaným motivem. Baba byla k sežrání asi tak, jak ta hnusná klobása u mě na talíři. Začala kmitat kolem stolů, naklánět se nad chlapy, ty zas vejrali očima do výstřihu tak, že jsem očekával, až se ozve klink klink, a někomu spadnou oči až tam mezi ně nebo do půllitru s pivem. Dáma s tím pírkatým přehozem pány smilně  dráždila na zarostlých strništích a dělala na ně cukrbliky.

Přihopsala až k nám. Sedla si na stůl a natáhla tu haksnu přes stůl přímo Jirkovi do klína. Ten hned lapil její botku a šup, už byla bez ní. Druhý pochop alkoholický vedle Jirky sroloval punčochu z nožky a ona mu tu punčošku omotala kolem krku. Pak se natočila ke mně a šup, nastavovala druhou nožku. Byl to její velký omyl.

 

„To víš, ty fuchtle jedna, já tu lovím ten tekutý sajrajt, co má být hořčice po okolí, křupu spálenou klobásu, dusím se dýmem, a všeho nechám a budu Tě tu svlíkat? Jsi magorka? Až dojím, tak si přijď,“ pomyslel jsem si.

 

Očima jsem dal najevo, že to rád udělá ten děda, co seděl vedle mě a u nohou se mu válel polochcíplej unavenej jezevčík. Pochopila to velice rychle. Natočila se k dědovi, nastavila mu nožku a dělej, svlíkej. Děda moc by rád. Ale bohužel, ten jezevčík ne.

Ze spavé letargie se velice zázračně rychle probudil a s vyvalenými kusadly si to vyřítil rovnou po té kejtě, co přistála v klíně jeho páníčka. Málem se trefil, a děda měl po žížalkách. Madam Erotikon rychle seskočila se stolu, sedla si obkročmo na židli uprostřed parketu a raději se obsloužila sama. Postupem času z ní opadalo úplně všechno, a zjevila se všem v plné kráse.

 

Chybu to mělo jednu. Bylo tam kouře jak od lokomotivy, neboť pánové rozvášněně funěli touhou a vášní z toho, jak koukali na tu madam Erotikon, a bafali cíga a doutníky o sto fest. 

Bylo tam intimní osvětlení, což znamenalo, že zářivky byly zhasnuty, a jen na bocích stěn místnosti vše osvětlovalo asi 5 kusů 20W žárovek. Takže toho moc nebylo vidět, ani ty hučící prsa, co ji zahučeli bez podprsenky až do klína, a než si zkoprnělí chlapi vše uvědomili, co se na parketu děje a nasadili si brýle na nos, aby lépe viděli, dáma se usmála, popadla svršky a fíííí, byla v čudu.

Mezi tím jsem v klidu dojedl a měl z toho všeho hroznou chuť. Ne na ženskou, ale fakt na kus pořádného žvance. To jako bylo vše?

 

„No jistě,“ řekl Jirka. Hm, tak na tohle jsem zde čekal dvě hodiny a v noci se budu plazit potmě do kopce na sídliště? To je fakt kouzelný. „Víš co? Já zaplatím a dojdu sám domů“

Jirka byl evidentně naštvaný. Nakonec se zaměřil na souseda a rozvinula se mezi nimi moudrá debata o nekonečných pivních blbostech. Platím.

 

Přišel pingl, vzal můj lístek, tužtičkou sečetl jakési cifry a šup šup… A ejhle,  i to pivko ze začátku. Ale co, pro nějakou dvacku či třicet korun se svět nezboří. Zaplatil jsem, vyšel ven a málem jsem omdlel. Ten čerství vzduch pro mé zahulené plíce byl fakt dost nebezpečný.

Cestou domů jsem hrozně nadával. Cupital jsem cestičkou mezi stromy, tma jak v pr..., nebylo na nic vidět, a tak jsem se plazil neznámo kam stále do kopce, až mě světla paneláku, kde jsem bydlel, vysvobodily ze tmy. Na nebi svítily hvězdy, měsíc na mě dělal ksichtíky a rozsvícený vánoční stromek za záclonou u Jirky mě z dáli lákal domů.

 

Zahučel jsem do sprchy, vše jsem ze sebe narval do koše na vyprání, byla to fakt síla čmuchat, jak to smrdělo kouřem, a vlítl jsem do místnůstky s pelechem. Padl jsem jak mrtvola do postele a usnul jsem jak špalek. Tak to zas byl zážitek.

Ale zase oproti tomu, co jsem zažil ráno, to bylo jako pohádka.

 

Pokračování příběhu si přečtěte zde: Kdo se v tom má vyznat

 

 


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru