„Nejtěžší asi bylo, když mi bývalý partner sice nabídl rozchod a já ho přijala, ale ve své podstatě se z jeho strany objevily pokusy dát vše zpět do pořádku. A to dost nešťastným způsobem - tlakem na mě z jeho strany. Brala jsem to ale jako zkoušku. Když se uklidnil, popovídali jsme si a vše se vyjasnilo. Rozešli jsme se v dobrém. Rozvod pak proběhl velmi rychle. Syna jsme se zeptali, s kým chce zůstat. Bylo na něm vidět, že ho mrzí, že se rozcházíme, ale chápal i náš rozchod. Vybral si, že zůstane s tátou,“ vypráví o další etapě svého života Eva. Po dohodě o výši alimentech i návštěvách Filipa, už Evu v Jihlavě nic nezdržovalo. Odstěhovala se do Prahy.
Čtěte: Jak to všechno začalo? Násilí v rodině. Následky na celý život nebo happy end?
Nový začátek?
„Invalidní důchod mi sotva stačil na základní potřeby a hodně mě podporoval Pavel, a tak jsem musela udělat radikální změnu. A zkoušela, co to dá. Zametání ulic, osobní asistenci, rekvalifikační kurz. Stěžejním článkem v životě se pro mě stalo seznámení s mým novým přítelem Lubošem. Byla jsem nevyrovnaná, emočně labilní a nevěděla jsem kým jsem a kudy chci jít dál. Rozplakala jsem se, když mě vyhodili z práce a v tu chvíli se stal jeden ze zázraků zvaný opravdová láska. Položil mi ruku na rameno a řekl mi jednu důležitou větu. " Víš co, moc se zabýváš tím, co kdo řekl, zapomeň na to, udělej za vším tlustou čáru a začni znovu, protože ty dokážeš, co chceš." Podívala jsem se na něj, objali jsme se a já začala lítat po bytě a sháněla papír a napsala si na něj vše, co jsem kdy dělala a co mě kdy jen trochu bavilo,“ říká Eva.
Jana Chaloupková z Doubravčic: Rodinné konstelace mohou pomoci urovnat vztahy v rodině
Vím, co chci
Eva i ráda kreslila. Když přítel Luboš viděl její obrázky, neváhal a přihlásil ji na vernisáž amatérských umělců. Od té chvíle věděla, že se chce věnovat kreslení. A byl to její přítel, který ji ukázal novou cestu. Na seznamu toho, co by ráda Eva dělala se k psaní a pomoci druhým přidalo i malování.
Že by opravdu happy end?
„Katastrof už bylo dost,“ říká Eva. Kromě toho, že dělá chůvu, baví ji práce s dětmi, opět píše knihu, ke které si sama kreslí obrázky. Tentokrát není její vyprávění o tom, jaký chudák byla, co jí způsobilo nešťastné dětství, ale o tom, jak se s tím vyrovnat, jak vést hezký život, odhodit nálepku oběti a jít za svým štěstím. „Chci lidem říct a snad tím i pomoct, že je možné, přes všechno, co se nám kdy špatného stalo, být šťastný, dělat věci, které vás těší, užívat života naplno. Jen to chce chtít a jít za svým snem,“ říká klidně a já věřím, že to dokáže.
