(osobní příběh autora v seznamování)
Z pokusu písemného psaní přes net s druhou osobou se za čas stane reálné snažení se s touto osobou i setkat. Poznat vlastně kdo to je, jak vypadá, jaký má hlas, a vůbec co je pravda o tom co napsal o sobě. Občas ale se při tom zažije doslova pořádná divočina. Jako například tato.
Jeden inzerát v jisté seznamce mě fakt zaujal. Slovy byl napsán mile, dotyčná měla jisté stejné nadhledy na život, prý nesportující, má ráda klid… Že by už konečně? A tak jsem neváhal a odepsal. Prohodili jsme si po Skypu pár písmenek a že se teda sejdeme. Ale kde? Tam, abych to místo poznal a dotyčnou i poznal. No samozřejmě, volba jasná. Pod ocasem, čili Václavské náměstí u koně.
Přišla malá, sportovně vypadající dámská postavička v sexy tričku ham ham, doslova vychechtaná a na první pohled sama sebou.
„Ahoj, tak mě tu máš, já jsem Zuzka.“
„Hoj hoj,“ odpověděl jsem a představil se.
„Tak kam půjdeme?“ zeptala se Zuzka.
„No, kam, k vodě, a tam tě utopím.“
„Tak jo, ale spolu, ju?“ Tím mě dostala.
Bafla mě za ruku, a táhla mě krokem ladné laně jako utopence na laně. Funěl jsem i z kopce, jak letěla.
„Hele, brzdi, jo? Já jsem už v letech.“
„Ale jdi, chlap jak cumel musí něco vydržet.“ Vydržel jsem. Došli jsme k vodě a posadili jsme se na lavičku v zahradní restauraci.
„Co si dáš, Zuzko?“ nevinně jsem se zeptal.
„Něco lehkého, stravitelného, aby to nebylo moc kalorické a bylo to k jídlu. A co ty, co máš rád?“
„Holka, co já mám rád? Jéje!“ Ale vše jsem nepráskl. Začal jsem hovězí polévkou přes řízeček a pokračoval ke svíčkové.
„Ne, ne, ne, dost, prosím tě, víš, Romčo, jak se nezdravě přejídáš? Víš ty, kolik obsahuje taková svíčková tuků?“
No, nebudu to ani raději rozepisovat. Následovala krátká přednáška o škodlivosti nezdravých pokrmů na náš organismus, co by bylo pro mě lepší, a už se jala prstíky škádlit mé OTP, co se na mém těle začaly zase nenápadně zjevovat. Pro neznalé - OTP je zkratka pro Ozdobné Tukové Proužky
„To je dobrý, to se shodí, tohle by šlo cvičením shodit.“
Měl jsem z toho zas pusu dokořán tak, že jeden německý turista opodál nevěděl, komu házet nadrobený rohlík. Jestli té labuti a kachnám na vodě, nebo mně.
„Podívej, neblázni, a co ty jíš?“
„Já? Ryby, saláty, zdravou výživu, Dia jogurty a jiné,“ dodala Zuzka. No, šílený. Docela jsem se divil, že to, co sedí proti mně, žije. Tak jsem do ní stejně tvrdošíjně šil dál: „Udělej výjimku a dej si, co chceš.“
„A tak jo,“ souhlasila dietářka. Přišla dívenka obslužná a co že si to dáme.
„Tak já bych si vybrala rybu s brambory,“ řekla Zuzka. „Ale jak stará je ta ryba? Kdy byla dodána? Brambory jsou kupované v obchodě, či dodávané soukromě? A mohl by být ten citron menší, ale zralý, ne zelený a tuhý?“ Obsluha na ni třeštila oči a já taky – jak na zjevení.
Po informaci, že neví, jak kdo co dodává na trh, jsme si objednali jen kávu. Zuzka dost jasně dala najevo, že mléko asi není čerstvé, šlehačka není domácí, cukrem abych nesladil, že má umělé sladidlo a mile ráda mi ho dá… Kašlal jsem na to. Zabořil jsem lžičku do umělé šlehačky, plnou lžičkou jsem pak nacpal pusu a do toho, co zbylo v hrnku, jsem vysypal tři cukry, až vyvalila oči.
„Víš, co to dělá s organismem?“
„Nevím, já se ho neptal,“ odpověděl jsem a už jsem moc chtěl odejít. Načež jsem to zazdil druhou limonádou,. Po chvíli to už Zuzka nevydržela a pozvala mě kousek dál do restaurace na nábřeží, kde prý dělají čerstvé přímo z vody vylovené ryby se salátem, co mně bude moc chutnat. Byla šílený cimprlich na to, aby bylo vše na stole dietní, čisté, zdravé, hygienické. Celou dobu mluvila o tom, jak úžasně vaří v zahraničí, jak si kde co dávala… No, proti ní jsem neměl šanci.
Já, co jím většinou polévky z pytlíku, omáčky z pytlíku, rýži z pytlíku, já z pytl… No, taky, fakt jsem měl z toho plnou hlavu.
Došli jsme k té vysněné rybárně – a hle… Grundle.
„Ty já nejím, protože to má oči a vizuálně by mně to vadilo při jídle, víš?“ oznámila.
„Mně ne, mně to nevadí. To ať si na mě koulí oči jak puk, mají to marný. Stejně je sežeru.“
Objednala si kus mrtvé ryby, mně přinesli kopku grundliček a jal jsem se je hezky vychutnávat. Nevydržela to.
„Mohu ochutnat?“
„Ale jo, vezmi si.“
Ochutnala jednu, druhou, a hle, málem mi vše snědla. Mlsná Zuzka jedna. Odpor k jídlu a nechuť z mrtvol byl tentam. Sice zase nadhodila to, jak je to v tom tuku asi nezdravé, ale to už jsem nevydržel já a za vše se jí pomstil.
Počkal jsem si, až se zahryzla do větší grundle, až jí oči vypadly (myslím té grundli), a jak ji tak přežvýkávala a culila se na mě, tak jsem řekl nenápadně od srdce:
„Zuzko, myslíš si, že než ji usmrtili, že se stačila/ promiňte mi ten výraz/ vykadit a vyčůrat?“
Grundle se totiž jedí nevykuchané…
„Hmmm, hmmm,“ úsměv na obličeji jí ztuhl, pusa se přestala pomalu hýbat, vykulila oči, odhodila příbor a krásným úprkem se odebrala na toaletu.
Já si pohodlně sedl, hezky vzal ty zbylé grundle na tácu před sebe, a jednu po druhé je snědl, a jak dobře mně bylo. Zuzka přišla za chvíli ke stolu, já jsem nabodl poslední mrtvolku na vidličku a mile jsem té dietářce řekl:
„Chceš ji? Je poslední, čekala na tebe.“ Podal jsem jí tu zdechlinku na vidličce s výrazem vítězství ve tváři – mírumilovně a vřele. Znova vykulila oči, polkla na sucho, napila se pořádně vody, koukala chvilinku nehnutě na tu vidličku, pak mě, a sykla:
„Běž s tou mrchou do pr...“
Vstala bez rozloučení, u baru rychle zaplatila svou útratu, dokonce zaplatila i za mě, čímž zabodovala, a odcházela od restaurace po nábřeží směrem na MHD. Dopil jsem v klidu u stolu své pití, a líbezně jsem pozoroval odcházející dietní dámu, jak se náhle zastavila, přiložila na ústa ručku a ladně se ohnula k vodě, kde zvesela z břehu do Vltavy krmila ryby rybami.
Vzájemná toť symbióza. Jo, já tyhle diety fakt nechápu.
Po grundlové sladké pomstě jsem se fakt zapřísahal, že než se s nějakou opět sejdu, tak si proklepnu předem písmenky protějšek tak, že z něj nezůstane chlup.
Hezky se to říká, ale na seznamkách to snad ani jinak nejde.
