Hrůzy pražského metra. Monumentální stanice na konci světa straší úklidovou četu

Stanice metra Střížkov je pravděpodobně nejkontroverznější ve městě
 

Pražská hromadná doprava patří mezi ty nejlepší v Evropě. Poměr cena a výkon je v české metropoli pro cestující opravdu nadstandardní. Nemůžeme však tvrdit, že síť autobusů, tramvají a metra je bez chyby. To je viditelné hlavně na relativně nových stanicích metra, které spíše než obdiv budí rozhořčení a kritiku. Na jaké zastávce metra budete jenom nechápavě kroutit hlavou? 

Je otázkou, jak dopadne poslední koncept metra linky D, která byl už veřejnosti představena včetně uměleckých výstupů respektovaných českých výtvarníků, jež se pokusili nudným stavitelským projektům vtělit atraktivní podobu. 

Praha už se v posledních letech poučila a téměř všechny významné veřejné stavby prochází architektonickou soutěží, která od podstaty zaručuje zajímavý a pro město obohacující prvek v organismu a kultuře celého města. 

Devadesátá a nultá léta byla ovšem ve znamení nekoncenpčního bláznění, které se navenek prezentovalo monumentálními stavbami obyčejné stanice metra. Místo elegantního a promyšleného řešení s podpisem respektované architektonické kanceláře si veřejné zakázky přivlastnil architekt Patrik Kotas. Která jeho práce je ze všech nejvíce do očí bijící? 

Jedeme na Střížkov

V portfoliu architekta Patrika Kotase je mnoho unikátních staveb, a ne zcela v pozitivním smyslu. Nutno dodat, že se jedná o architekta, jenž vždy splnil zadání; třeba návrh stanice Rajská zahrada svým způsobem funguje tak, jak má. Ne vždy se však estetické a hlavně funkční vize sešly s potleskem. 

Asi nejviditelnější problém představuje stanice metra linky C Střížkov. V místech mohutné zástavby sídlišť je pochopitelná motivace vytvořit urbanistický středobod jinak monotematické architektonické krajiny z panelu. Návrh, který představuje monumentální skleněné monstrum v místech, které svými rozměry odpovídá spíše velkému vlakovému nádraží, se ovšem Kotasovi hrubě nevyvedl. Dejme stranou estetickou kvalitu, kterou můžeme vnímat subjektivně. 

Zcela zásadním faktorem, který z této stanice dělá pravděpodobně tu úplně nejhorší, je naddimenzovanost a hlavně využití materiálů, které je velmi složité opečovávat tak, aby vydržely důstojně reprezentovat ve veřejném prostoru několik let. 

Skleněné šílenství

Už zdálky je na stavbě stanice Střížkov patrné, že tady něco nepasuje. Velikost, jež se opravdu přibližuje spíše nádražní hale a nikoliv jedné obyčejné stanici metra na periferii města, představuje hlavně praktické problémy. Ano, člověk se díky ní velmi dobře zorientuje, ale nefunguje to základní. Samotná průchodnost a orientace vně samotné stavby.

Složitý koncept několika ramp, nadchodů, schodišť se vzdaluje od přímočarosti a elegantního řešení, které by respektovalo přirozené potřeby a pohyb cestujících. Obrovské betonové nosníky jsou sice na první pohled atraktivní, ale stačí zde strávit pět minut a pochopíte, že architektura je komplexní obor, jenž vyžaduje hlubší koncepci než jen povrchní krásu v podobě skleněných desek. 

I zde však vzniká obrovský problém, kterým je údržba. Stavba stanice, jež stála neuvěřitelných 1,3 miliardy korun, je nákladná i po jejím dostavění. Náročná konstrukce si vyžaduje náročnou údržbu, a tak je vidět, že novotou rozhodně Střížkov nezáří.

I když se jistě najdou obhájci této stavby, je nutné zmínit, že kvalitní architektura se vyznačuje hlubším kontextem, který je obtisknut do funkce a podoby stavby. V tomto případě se jedná o “hezký” drahý pokus zaujmout oko cestujících, ale zcela se zapomnělo, že je třeba to základní. Aby stanice fungovala nejen po svém otevření, ale také několik let po něm. 

Zdroj: Gebrian vs. metro, Praha neznámá, metropraha.eu

KAM DÁL: Tragédie Berlínské zdi. Někteří lidé na svobodu skákali z oken a úřady musely zatloukat dveře